Eva Adamczyková: Ať už v galerii nebo v obýváku, důležité je, co ve vás umění vyvolává

Začneme zlehka, máte spoustu zlatých medailí a všem se jistě vybaví Vaše zlatá bunda ze Soči –⁠ je zlatá Vaše oblíbená barva? 

Musím říct, že ne úplně vždycky. Co se týče šperků, měla jsem vždycky radši stříbro. Takže vlastně mám asi oblíbenější stříbrnou. Zlatou mám ráda jen v případě mého zásnubního a snubního prstýnku. Ten je vyrobený jako autorský šperk z nedobarvovaného matného zlata, což se mi moc líbí. Ale je pravda, že zlatá v případě medailí mě samozřejmě vůbec neurazí. 

Záměrně se nechci bavit o sportu, ale o Vašem vztahu k umění. Doslechla jsem se totiž, že Vás hodně zajímá, a dokonce si čas od času i nějaké to dílo pořídíte domů, je to pravda?

Zajímá mě umění, baví mě to. Neřekla bych o sobě, že jsem odborník, považuji se spíš za nadšence. Baví mě chodit do galerií a ty věci pozorovat.

„

Mám to tak, že se mi umění buď líbí, nebo nelíbí. Což si myslím, že je v tomto případě nejdůležitější. Že je to subjektivní. Baví mě, jak umění na člověka působí a jakou emoci v něm vyvolává.

Dalo by se tedy říct, že jste aktivní sběratelkou?

Zase tak aktivní nejsem, ale pár věcí doma mám. Občas získám obraz od kamarádů, někdy ho dostanu dokonce jako dárek. Někdy si pořídím dílo, které se mi líbí a je pro mě dostupné. Jsem vlastně takovou semi sběratelkou. 

Jak si umění vybíráte? Konzultujete svůj sběratelský záměr například s kurátory umění nebo sledujete žebříček umělců J&T banky? Nebo jde čistě o intuici a Váš osobní vkus?

Určitě jde spíš o můj vlastní vkus. Žebříček umělců nesleduju, ale kouknu se na to. Konzultuju hlavně s mým klukem, manželem, který s tím uměním doma taky musí žít, když si ho donesu domů. Například naposledy jsem mu ukázala nějaké obrazy, on řekl, že se mu nelíbí a já jsem je stejně za čtrnáct dní donesla domů. Ale toleruje je. Jinak to konzultuji i s Jakubem Flejšarem a kamarády. Občas na něco zajímavého narazím třeba na Instagramu. Takhle jsem našla Báru Valáškovou, od které jsem si pak koupila dva obrazy. Mám taky doma tři akvarely od Stanislava Kolíbala. Chodila jsem vždycky na jeho výstavy a nikdy bych ani nedoufala, že si jeho tvorbu pořídím domů. To je moje asi zatím největší radost. 

Proč Vás umění vlastně baví? A jaké Vás zajímá?

Mě hlavně baví, že si v umění člověk najde něco pro sebe. Někomu něco připomíná, jindy úplně stačí, že se vedle něj cítí dobře. Ať už je to galerie nebo obývák, líbí se mi, jakou atmosféru nebo emoci dokáže umění vytvořit. Baví mě i to, jak fungují sochy ve veřejném prostoru i kreativita, která za tím stojí a způsob, jakým umělec na dílo nahlíží, jak nad tím přemýšlí... Zajímá mě hlavně moderní a současné umění. Především obrazy a sochy. Ve Španělsku jsem za uměním často chodila. Baví mě galerie současného umění v Madridu, ale i třeba Picasso Museum v Barceloně. 

Co Vám visí doma na stěnách nebo stojí v obýváku? A co design? Spolupracovala jste s architektem při tvorbě interiéru Vašeho bytu?

Mám doma mix nejrůznějších obrazů, které se neustále obměňují. Jsou to například dvě velká plátna od Barbory Valáškové, obrazy od Jakuba Flejšara, který je sice především sochař, ale občas něco i namaluje, mám plakát od Jakubova dědečka Josefa Flejšara pro United Nations, obraz od Natálie Roučkové. Taky mám moc ráda plátno od jedné nevidomé výtvarnice, na jejíž jméno si bohužel nevzpomínám. Byla jsem se podívat v ateliéru, kde jedna nadace zprostředkovává právě nevidomým a slabozrakým možnost výtvarně se vyjádřit. Tento obraz je takový minimalistický, v dobrém slova smyslu infantilní portrét, který mě naprosto nadchl. Musela jsem si ho pořídit a teď mi visí doma na chodbě. Máme doma taky takovou miniaturu koně ze 3D tiskárny od Michala Gabriela. 

Design mě taky moc baví. Mám například jednu krásnou vázu ze studia Vobouch, které má můj kamarád se svou kámoškou. Design je důležitý. Při vytváření interiéru mého bytu v Dejvicích jsem spolupracovala s architektonickým studiem Nacházel Architekti. Fascinuje mě, že dokázali propsat svou myšlenku do bytu tak, že celý koncept pak najednou dává smysl. Některým lidem možná může připadat zbytečné, nechat si navrhnout interiér, ale já bych to nepodceňovala.

„

Například mým rodičům vůbec nedávalo smysl, proč bych měla poměrně velkou částku investovat do někoho, kdo vám poradí, kam umístit ledničku. Jenže nejde vůbec jen o to, jde o koncept celého bytu, kde se já pak cítím dobře.

Kdybyste měla nekonečné možnosti, jaký kousek byste si pořídila domů? S jakým umělcem byste se ráda seznámila (můžete klidně zabrousit i hodně do minulosti)?

Určitě by mě neurazila nějaká drobnost od Picassa. Kdybych měla neomezené možnosti, pak bych si pořídila i něco od Alberta Giacomettiho nebo obraz od Francise Bacona. Jeho tvorba ve mně vyvolává hodně silné emoce. Fascinuje mě, jak je brutální.

Stíháte chodit na výstavy? Na čem jste byla naposledy nebo co Vás v poslední době zaujalo? 

Stíhám to víc mimo sezónu, takže od jara do podzimu. S manželem chodíme na výstavy poměrně často, jeho výtvarné umění taky zajímá. Naposledy jsem byla na Toyen, což byla krásná výstava. Potom jsem vlastně ještě v Madridu navštívila muzeum, kde můžete vidět i Picassovu Guernicu. To mě nadchlo. 

Kreslíte? Vím, že chováte velkou lásku ke koním, kreslíte někdy koně? Ptám se proto, že mně přijdou fascinující svou majestátností a nejednoho umělce už inspirovali. 

Já osobně vůbec nekreslím. Sice mám ráda umění, takže jsem dobrý konzument, ale autor nejsem. Koně jsem se snažila nakreslit naposledy jako dítě. Jsou krásní a dají se nádherně umělecky zpracovat, v tom s vámi souhlasím. 

Spousta závodníků si nechává na své snowboardy dělat od výtvarníků originální designy, ten váš je však většinou čistě bílý, neláká vás taková spolupráce?  

Nikdy jsem na svých prknech nic neměla, protože jich mám asi dvacet a jsem ráda, že na ně zvládnu nalepit alespoň partnerská loga. Myslím si, že obzvlášť horní část by měla zůstat čistá, protože je pak lepší vizibilita partnerů, což je samozřejmě důležité. Svým prknům jsem ale ráda dávala jména. A co se týče designů, kreslila jsem si na ně sama. Jinak jsem měla například na prkně létající ovečku od Jakuba Flejšara. Ale to bylo jen tak na punk fixou, spíš taková sranda. 

Naopak helmu jste v minulosti svěřila do rukou umělců.

Ano, design mi dělala kamarádka Veronika Děrdová. V Soči jsem měla na helmě kresbičku s modrými vlky, kteří se mi od ní moc líbili a pak ještě pastuší tobolky. V Koreji pak kimči, to bylo o dost barevnější. Do Číny jsem měla připravenou jinou verzi, ta se však nakonec kvůli úrazu neuskutečnila. Ale chtěla bych ji zrealizovat, mělo tam být všechno, co mi je blízké, včetně rodičů. 

S kým si povídáte o umění? Představuju si například dlouhé rozhovory s Jakubem Flejšarem, Vaším bývalým trenérem, sochařem a dlouhá léta autorem Vašeho slavného knírku. Někde jsem četla, že to byl právě on, kdo ve Vás podnítil zájem o výtvarné umění.

Jakub mě hodně mě ovlivnil. Vždycky jsem vnímala galerie jako nepřístupný prostor pro člověka, který tomu nerozumí, ale on mi ukázal, že to tak vůbec není. Ukázal mi, že umění je pro všechny. Chodit do galerií je vlastně to nejjednodušší, co můžete udělat. Jakub mě k tomu přivedl nějak samovolně. Jezdili jsme Evropou po závodech a městech se skvělými galeriemi a on mě do nich brával. Ukazoval mi díla nejrůznějších výtvarníků a vzdělával mě. Ještě se hodně bavím o umění se svým manželem Markem nebo s jeho rodiči, kteří jsou v této oblasti vzdělaní a mají velký přehled. 

Ještě se vraťme k Jakubovi, líbí se Vám jeho sochy? Používal při tréninku nějaké “umělecké metody”? A ještě, myslíte si, že je lepší sochař nebo snowboardista? 

Jakubovy sochy se mi líbí. Vždycky jsem od něj nějakou chtěla, ale zatím jsme se k tomu nedopracovali. Alespoň tu malbu mám od něj. A taky svařené nohy od jídelního stolu. Mám ráda tyto industriální věci, které ale mají duši a jsou prostě trochu špinďácké, jak my říkáme. Jakub jinak není úplně takový ten klasický trenér, což mě bavilo a vyhovovalo mi. Jestli to byly umělecké metody, to nevím. Samozřejmě se na tom podílel Marek Jelínek. Jinak porovnávat sochaře a snowboardistu… to jsou nebe a dudy. Myslím si, že když chtěl víc jezdit, tak tolik nesochařil, což bylo správně. Teď více sochaří a už nechce tolik snowboardovat. 

A co další oblasti umění? Prý hrajete na saxofon. Ještě mě zajímá, posloucháte hudbu na svazích? Jaký je váš nejoblíbenější song na Spotify? 

Na saxofon už nehraju. Mám ho sice doma, ale už takových čtrnáct let na něj nehraju. Dostala jsem ho k narozeninám nebo Vánocům od trenéra Marka Jelínka. Je krásný, plánuju si, že si zařídím soukromé lekce, ale zatím nebyl moc čas. Hudbu na svahu poslouchám hlavně tedy při volném ježdění nebo když se nudím a šlapeme starty. Většinou ale poslouchám, když jezdím sama. Na závodech hudbu v uších nevozím. Nejoblíbenější song na Spotify se mi pořád mění. Nedávno na mě ale vyskočilo jedno video na Instagramu od Jamieho Culluma a to mě jen utvrdilo, že je to jeden z mých nejoblíbenějších interpretů. 

Když jsme u té hudby, vzpomněla jsem si na letní klip z Bali s Barborou Polákovou a písničku Poď si, kterou jste spolu nazpívaly. Člověk z toho měl chuť okamžitě všeho nechat a někam odcestovat. Můžeme se těšit na pokračování a další songy? Zpíváte si doma? 

Doma si s Markem pořád zpíváme. A když ne nahlas, jedou mi v hlavě neustále nějaké písničky. Ten videoklip s Bárou byl skvělý. Jsem moc ráda, že jsme se potkaly a začaly se kamarádit. Jsem za to hrozně vděčná. Zrovna nedávno jí vyšel nový videoklip Sousedův trávník, ve kterém jsem taky, tedy nejen já, ale taky Marek, Markovy rodiče, Báry kapela, Markéta Děrgelová, Lenka Krobotová, Martha Issová a celá tato velká partička. Natáčení bylo hrozně vtipné a moc jsme si to všichni užili. 

Vyzkoušela jste si taky roli herečky ve filmu Poslední závod, kde jste hrála po boku svého manžela Marka Adamczyka. Jak jste si to užila?

Já bych tomu hraní úplně neříkala, byla jsem prostě komparz. Ale užila jsem si to moc. Úplnou náhodou tam potřebovali člověka, který řekne do kamery dvě věty, tak mě tam postavili. Jen jsem se utvrdila v tom, že herectví není žádná sranda. Že to je umění a profese, na kterou musíte mít talent a tvrdě přitom pracovat. Rozhodně bych se tedy do role herečky nepasovala. Jen mě utvrdilo, jak je těžké být herec. A být dobrý herec už vůbec. 

Chodíte taky prý ráda do divadla. Navštěvujete zřejmě taky představení Vašeho manžela. Máte nějaké, které byste doporučila?  

Chodím. V sezóně je to samozřejmě trošku horší, ale snažím se. O divadlo jsem se začala zajímat víc díky Markovi. Doporučila bych určitě představení Činoherního studia Ústí nad Labem s názvem Pan Kolpert. 

Díky moc za rozhovor.