Pestrobarevní automobiloví závodníci polepení logy sponzorů a jejich auta plná reklam se objevují v obrazech současných amerických autorů Jacoba Gerarda a Royala Jarmona. Grafik Charles Cohan se snaží postihnout dynamiku závodních trajektorií pomocí přesně určených čar, nechybí temné obrazy Josefa Bolfa i monumentální sochy Lukáše Rittsteina inspirované jeho pobyty v exotických krajích. Automobily v jeho dílech stojí jako protiklad k nedotčenému světu přírody. Z nejmladší generace je pak zastoupena umělkyně Aimee Zia Hasa, která si všímá klimatických změn.
Poměrně početné jsou u umělců náměty autonehod a havárií. Důkazem, že toto téma nepřitahuje jen výtvarníky, je například kontroverzní film kanadského režiséra Davida Cronenberga Crash z roku 1996, natočený podle stejnojmenné knihy J. G. Ballarda. Skupinu hrdinů v něm spojuje právě vzrušení, které se jich zmocňuje při automobilových bouračkách.
Brooklynský výtvarník Royal Jarmon (*1986) tématu autonehod zasvětil jednu ze svých obrazových sérií. V jeho díle bourají auta závodníků, která právě projela cílovou páskou. Autor zdůrazňuje loga na jejich automobilech i fluorescentní barvy, které se na autech závodníků objevují. Jásavá barevnost mimo jiné odkazuje i na dnešní konzumní společnost.
„Autohavárie jsou vtipné, ale temné. Asi chci, aby vyjadřovaly krásu, která může provázet těžké chvíle v životě,“ vysvětluje výběr námětu autor a vzpomíná, že jako dítě trávil téměř všechen volný čas sledováním automobilových závodů: „Vyrůstal jsem na venkově, kde jsme často pracovali na farmě i o víkendech. Vždycky jsme ale o přestávkách sledovali fotbal a NASCAR.“ (NASCAR, National Association for Stock Car Auto Racing, je motoristický sport v USA, ve kterém startují závodní speciály, pozn. red.)
V cyklu obrazů Pod vlivem, týkajících se opět dopravních nehod, vytváří zploštělá auta z ptačí perspektivy. V dílech podobající se obalům od bonbonů jsou auta rozložená podobně jako u papírových vystřihovánek.
Americký umělec Jacob Gerard (*1986) je amatérský malíř, který začal profesionálně malovat před čtyřmi lety poté, co si odrovnal kolena a nemohl pokračovat ve svém původním povolání. Od roku 2019 vzniklo úctyhodné množství obrazů plných vtipu a výrazných barev. Témata si umělec vybírá intuitivně. Objevuje se mezi nimi i řada obrazů s ústřední postavou opoceného automobilového závodníka v helmě polepené logy sponzorů. Umělec se v tomto cyklu snaží kromě automobilové tematiky zachytit závodníkovo aktuální rozpoložení.
.jpg)
.jpg)
V rozhovoru pro brooklynskou galerii Court Tree Collective mluví Jacob Gerard také o své sérii obrazů nabouraných vozidel, a to konkrétně o obraze, kde se z havarovaného auta sypou květiny: „Nejde ani tak o samotnou havárii auta, ale o vrak, který za sebou zanechává. Ve zkroucených plechových dílech vidím krásu. Myslím, že ve spoustě lidech evokují obrazy násilí, což jsem nezamýšlel. Ale jo, ty kytky jsou tak trochu symbolem krve a vnitřností (haha, dobře, možná to násilné je), ale jako kdyby to auto bylo živá bytost, jak tam leží zkroucené a rozbité, kytky se vysypou ze dveří spolujezdce a shromáždí se pod autem,“ popisuje svou vizi.
Bezhlavý jezdec je název skupiny umělců pražské AVU, ve které se v roce 1996 seskupil Ján Mančuška, Jan Šerých a Tomáš Vaněk. Čtvrtým členem byl pak Josef Bolf (*1971), umělec známý svými znepokojivými temnými obrazy, ve kterých téměř nikdy nechybí růžová barva.
V obraze s názvem Auto vidíme čtyři zoomorfní bytosti jedoucí autem s pistolí v ústech, jde téměř o hororovou scénu z tajemného světa, reálného i symbolického zároveň.
V jeho dalším díle se rovněž objevuje motiv autonehody. Bouračky v Bolfově podání nejsou však jen fyzickými událostmi, ale mohou zároveň symbolizovat krize, ztráty a zranění.
„Každý večer se několik milionů lidí se zájmem dívá, jak dvěma desítkám rodin řeka vyplavila sklep, nebo pozoruje auto namotané na strom u cesty, ve kterém všichni cestující zahynuli. Drobné katastrofy občas nahradí velká, pokud možno obtížně představitelná hrozba: malárií nakažení komáři nebo šílenci vkládající žiletky do kojeneckých výživ. Jako kdyby naše civilizace potřebovala nové a nové důvody ke strachu, stále hledá nepřátele a scénáře možných katastrofických situací. Jsme pečliví pozorovatelé vzdálených neštěstí. Podobné zprávy nám přinášejí aspoň dočasný pocit jistoty,“ píše Tomáš Pospiszyl v monografii Josefa Bolfa z roku 2009 s odkazem na pochmurné obrazy autora.
Teprve jednadvacetiletá umělkyně Aimee Zia Hasan (*2002) pochází z Velké Británie a aktuálně studuje v ateliéru malby na brněnské FAVU. Většinu jejích děl tvoří barevné expresivní olejomalby směřující k abstrakci. Jako velká část umělců její generace začleňuje do své tvorby témata klimatické krize. Na klimatické změny odkazuje i ve svém obraze Konec zeleně, který je součástí triptychu Katastrofa a vidíme na něm střet dvou autíček vytažených z krabice hraček s brouky zalitými pryskyřicí.
Jen o pár let starší, podnikl tehdy pětadvacetiletý sochař Lukáš Rittstein (*1973) s umělkyní (a dnes už svou manželkou) Barborou Šlapetovou cestu na Papuu Novou Guineu. Zážitky z cesty se v tomto i pozdějších případech staly inspirací pro jeho tvorbu. Na Papuu Novou Guineu se několikrát vrátili, v roce 2012 i s režisérem Janem Svěrákem, který svět Papuánců přenesl na filmové plátno. Domorodce tehdy propojili také se dvěma americkými astronauty z NASA. O tři roky později vznikla z exotických zážitků výstava v pražském DOXu s názvem Všechno je jinak, v témže roce se Lukáš Rittstein představil také na EXPU 2015 v Miláně.
„Poznali jsme, že posledních pár set lidí vstoupí do světa civilizace a tím zmizí z povrchu světa lidi doby kamenné. Je to nezastavitelný proces, touží po informacích, po kontaktu, delším životě. Brali jsme jako poslání dotýkat se něčeho mizejícího a předat to dál,“ říká umělec, který na základě svých dojmů vytvořil monumentální sochy. Barbora Šlapetová pak domorodce dokumentovala fotoaparátem.
Sochy Lukáše Rittsteina, absolventa sochařství a monumentální tvorby na pražské AVU a ateliéru skla v architektuře na UMPRUM v doktorském stupni, spojují části automobilů s částmi ptáků a vytváří tak jakýsi kontrast živé a neživé přírody. Cyklus dostal název Dálnice. Socha s názvem Vnitřní hlas spojuje například část vozidla s hlavou ledňáčka jako symbol volnosti přírody. Jak popisuje sám autor:
„Sochy představují symboly civilizace, většinou dopravní prostředky, které ztrácí smysl a nabývají nový smysl, hledají nový příběh, otvírají se do krajiny.“
Závodní dráhy z ptačího pohledu v podání Charlese Cohana (*1968) pak připomínají změť čar podobnou hrsti vysypaných kancelářských sponek. Umělec mapující v jiných projektech například letiště či trajektorie letů, získal pomocí nástroje Google Earth letecké pohledy různých závodních tratí z celosvětových závodních šampionátů, které následně navrstvil na sebe. Zmapoval tak například mistrovství světa jezdců Formule 1 v roce 2008, sérii závodů MotoGP v roce 2009 či Německé mistrovství cestovních vozů DTM z roku 2010.
Charles Cohan propojuje ve svých dílech přesnost technické kresby a dynamiku. Přenáší na nás adrenalin a atmosféru závodů. Jeho díla jsou vizuálně působivá, každý zdánlivě náhodný tah má v obraze své místo. Díky jeho dílům máme tak zprostředkovaně možnost prožít intenzivní dojem ze závodního okamžiku.
Rychlosti a Formuli 1 se ve své tvorbě zabýval i umělec Federico Díaz. Rozhovor s ním najdete pod TÍMTO ODKAZEM.
