Z historie sportu a umění II: Boj umělců o olympijské medaile

Obnova antických ideálů

Cílem barona Pierra de Coubertina totiž bylo skloubení estetiky se sportem. Proto byly na každé olympiádě v letech 1912 až 1948 udělovány zlaté, stříbrné a bronzové medaile umělcům, kteří soutěžili v pěti kategoriích: architektuře, malířství, sochařství, literatuře a hudbě. Oficiální olympijská pravidla vyžadovala, aby soutěžní umělecká díla měla vztah k olympijským ideálům. V letech 1912 až 1952 udělily poroty celkem 151 medailí za originální výtvarná díla inspirovaná sportovními výkony. 

Dosud jedinou rozsáhlejší knihu o tom sepsal publicista Richard Stanton. Aby toto poměrně přehlížené téma lépe prozkoumal, musel se prohrabat rozpadajícími se krabicemi často nečitelných spisů z archivu Mezinárodního olympijského výboru ve Švýcarsku. Mnohé z nich nespatřily světlo světa od doby, kdy byly před desítkami let zabaleny. 

Coubertin prý považoval umělecké soutěže za nedílnou součást své vize olympijských her: „Byl vychovaný a vzdělaný v klasickém duchu a obzvláště mu imponovala představa, co znamená být skutečným olympionikem, tedy někým, kdo je nejen sportovně zdatný, ale také ovládá hudbu a literaturu,“ píše v knize Stanton. „Měl pocit, že pokud chceme obnovit antické ideály v moderní době, musíme do nich zahrnout i aspekt umění.“

Na přelomu 19. a 20. století, kdy se baron Coubertin snažil vybudovat moderní olympijské hry od nuly, se mu nedařilo přetížené organizátory přesvědčit o nezbytnosti uměleckých soutěží, zůstával však neoblomný. „Mezi našimi olympiádami a obyčejnými sportovními mistrovstvími je jen jeden rozdíl, a tím jsou právě umělecké soutěže, které existovaly na olympiádách ve starém Řecku, kde sportovní exhibice kráčely ruku v ruce s uměleckými,“ prohlašoval. Nakonec se mu podařilo zajistit prostor pro uměleckou soutěž v době konání her ve Stockholmu v roce 1912. Během několika následujících desetiletí, kdy se olympijské hry staly významnou mezinárodní událostí, však zůstaly soutěže ve výtvarném umění přehlíženým vedlejším programem. Aby se vyhovělo sportovním požadavkům, mnoho obrazů a soch bylo dramatickým zobrazením sportovních výkonů nebo boxerských zápasů; většina vystavovaných architektonických plánů se také týkala sportovních stadionů a arén. Formát soutěží býval podle Stantona nejednotný a občas chaotický: v některé kategorii mohla být udělena stříbrná medaile, ale žádná zlatá, někdy byla porota natolik zklamaná z předložených prací, že neudělila medaili žádnou. Mnozí zasvěcenci z uměleckého světa se prý na olympijské soutěže dívali s nedůvěrou. „Někteří příznivci umění byli sice z těchto soutěží nadšení, mnozí se k nim ale stavěli odmítavě,“ tvrdí Stanton. 

Zpřístupňování olympijských hodnot

V roce 1924 získal stříbrnou medaili Jack Butler Yeats (mladší bratr básníka Wiliama Butlera Yeatse) za olejomalbu Plavání v řece Liffey, čímž se stal prvním irským medailistou vůbec. Zajímavé je, že například obraz Jelen u Sharkeyho malíře Ashcana George Bellowse, který byl na olympijskou výstavu v Losangeleském muzeu historie, vědy a umění zařazen posmrtně, byl porotou v Los Angeles vybrán k udělení medaile, přestože nesplňoval podmínky soutěže. Bellowsovo chmurně působící vyobrazení pololegálního zápasu v newyorském bojovém klubu je dnes právem považováno za jedno z největších mistrovských děl sportovního umění a má jen málo společného s olympijskými ideály, které prosazoval baron de Coubertin.

John Russell Pope, architekt Jeffersonova památníku, získal na hrách v Los Angeles v roce 1932 stříbro za návrh tělocvičny Payne Whitney Gymnasium, postavené na Yaleově univerzitě. Dalšími významnými účastníky olympijských výtvarných soutěží byli třeba italský sochař Rembrandt Bugatti, americký ilustrátor Percy Crosby, irský spisovatel Oliver St. John Gogarty nebo nizozemský malíř Isaac Israëls.

Po bouřlivé debatě bylo nakonec rozhodnuto, že se výtvarné soutěže zruší. Byly nahrazeny nesoutěžní výstavou, která se měla konat v průběhu her. Jednu z posledních udělených medailí získal v roce 1948 Brit John Copley za svou rytinu Hráči póla. V té době mu bylo 73 let a byl by nejstarším medailistou v historii olympijských her, kdyby se jeho vítězství ještě počítalo. Udělených 151 medailí za výtvarné disciplíny bylo totiž oficiálně vyškrtnuto z olympijských záznamů. 

V souladu s Olympijskou agendou v roce 2020 Mezinárodní olympijský výbor poprvé zahájil program Artist-in-Residence. Doplnil tak kulturní program provozovaný Organizačním výborem olympijských her a dalšími kulturními subjekty. Tento program umělcům nabídl možnost poskytnout vlastní interpretaci her a zpřístupnit tak olympismus a jeho hodnoty co nejširšímu publiku.

Program rezidenčních pobytů umělců se poprvé uskutečnil v Riu de Janeiru v srpnu 2016, tedy v době konání 31. ročníku olympiády. S novými způsoby vyjádření olympijských myšlenek zde tehdy experimentovali francouzský vizuální umělec JR, německý spisovatel Tilman Spengler a začínající online umělec Gerald Andal. 

Přečtěte si o samých prvopočátcích propojení sportu a umění ve starověkém Řecku.

ČLÁNEK ZDE