Cyklus obrazů GRAND SLAM malíře Romana Franty byl namalován se zjevnou vášní a láskou ke sportu i umění. Tenkrát, když vznikal, jsem byl u toho a můžu tedy podat svědectví z první ruky.
V prvním desetiletí dvacátého století jsem hrál vášnivě tenis a mezi hráče, s nimiž jsem se utkával, patřilo několik lidí z okruhu výtvarného umění, kupříkladu teoretici Jiří Machalický a Dan Merta, architekti Zdeněk Lukeš nebo Pavel Nasadil. Párkrát jsme si dali čtyřhru na dvorci v Jelením příkopu, kam nás pozval Zdeněk Lukeš, jenž jako zaměstnanec památkového odboru Pražského hradu měl na toto privilegium nárok. Dan Merta jednou rozmlátil raketu.
Při vší úctě ke jmenovaným borcům, zdaleka nejlepším tenistou s „uměleckou orientací“ byl Roman Franta. Jezdil jsem za ním na jeho domácí kurty v Dolních Počernicích, kde měl ateliér. Věděl jsem, že mě rozdrtí, ale líbil se mi jeho styl s výrazným nápřahem a protažením úderu: snažil jsem se ho napodobit. Prohrami se člověk učí a když už máme dostat za vyučenou, tak od mistra. Nezapomenu, jak jsem v setu uhrál čtyři gemy a považoval to za úspěch. Přesně si vybavuji bod získaný po zkrácení hry, které Roman nečekal, protože předtím na mě vyslal děsivou forhendovou bombu, na níž jsem zareagoval citlivým bekhendem, a on se jen marně klouzal po antuce. Ani nevím, jak jsem to provedl, jako by v té chvíli hrál za mě někdo jiný.
Když jsme po zápase odpočívali na lavičce, zeptal jsem se, proč vlastně nikdy nenamaloval obraz s tenisovou tématikou. Malíř odpověděl, že ho to prostě nenapadlo. Za pár měsíců mě pozval do ateliéru, kde jsem poprvé uviděl cyklus maleb Grand Slam. Pojmenoval jej podle toho, že se odehrávají na čtveřici největších tenisových turnajů: Melbourne (Australian Open), Paříž (Roland Garros), Londýn (Wimbledon), New York (US Open).
Na jednom plátně se například v pozadí objevuje obraz Ludwiga Kirchnera, kdežto v popředí stojí současný německý malíř Jonathan Meese, jehož poznáme podle teplákové soupravy se třemi pruhy a který drží noviny s článkem o Borisi Beckerovi, nejmladším vítězi Wimbledonu v historii. Na jiném obrazu jsou dominantními prvky kompozice tenista Rafael Nadal (obouručný bekhend), citace z Goyova obrazu Kolos a pohled na Guggenheimovo muzeum v Bilbau.
.jpg)
Prolínání motivů nás zavádí do různých prostředí, které spouští řetězec asociací, z nichž si můžeme vytvořit paralelní svět, kde se vše děje ve jménu vrcholných výkonů, ať jsou jejich zdroje jakékoliv. Nadal svou neústupnou, houževnatou hrou posunuje hranice, jako je posunul architekt Frank Gehry proslulou stavbou v Bilbau nebo hluchý malíř Goya svými jedinečnými a ve své době nepřijatelnými vizemi. Byl jsem nadšen, protože výsledek překonal moje představy. V roce 2009 jsem pak výstavu dvanácti obrazů, které byly mentálně započaty v Dolních Počernicích, zahájil v galerii Peron na pražské Kampě.
Zajímavé je, že od té doby jsem s Romanem Frantou tenis nehrál. Jako by se uzavřel kruh a to, co se mělo stát, se událo.
.jpg)
