Kornelie Němečková (1932) sice věkem překročila devadesátku, ale pořád je svěží a s elánem rozšiřuje svoje úctyhodné dílo. Mám pocit, že právě pozitivní ladění jejího umění přispívá k tomu, že je tak vitální. Proslavila se bravurním ovládnutím techniky vystřihované grafiky. Pouhé vystřihovánky se staly v jejím pojetí regulérními uměleckými díly, což je samo o sobě pozoruhodná skutečnost. Neméně podstatné však je, že Kornelie Němečková přišla s vlastní poetikou, s propojením moderního a lidového umění, a nechala vzniknout idylickému světu, který diváka konejší a vyvolává v něm příjemné pocity, jako to bývá, když se setkáme s něčím důvěrně známým, co máme uloženo hluboko v podvědomí. To je pokaždé v umění znak výjimečnosti. Kouknete se – a najednou jste někde úplně jinde, v zapomenuté realitě.
.jpg)
K jejím klíčovým počinům patří obrazový doprovod ke knize Malí sportovci, která byla vydaná v roce 1985 a v níž básnivé texty napsal Josef Brukner. Kornelie představila soudobé sporty, kde každá vystřihovánka může fungovat sama za sebe, jako samostatný artefakt bez opory slov. Snese velké zvětšení, aniž by přišla o sílu. V tomto cílevědomě sestaveném souboru patří k nejatraktivnějším zimní „odvětví“, totiž sjezdové lyžování, běžkování, rychlobruslení, krasobruslení nebo sáňkování. Vyzařují až ladovskou vřelost, takovou tu neobyčejnou obyčejnost: umělkyně nic nepředstírá, čerpá ze sebe, z toho, co má ráda. Citlivě uplatňuje ornament, jako podporu kompozice. Obrázky jsou srozumitelné dětem, jimž byly původně určeny, i dospělým, kteří ratolestem knížku kupovali, aby se vzdělaly. Zvláště jsem si oblíbil hokejistu, jemuž na vrcholu helmy a na čepel hokejky usedli ptáčci. Ani se nehne, je klidný, v harmonii se světem. A fascinují mě také tandemoví skokani na lyžích, které vynášejí k lepšímu výkonu andělská křídla. Je jasné, že jejich osud je ve správných rukách a doletí až za rekordní značku nebo ještě někam mnohem dál, aniž by si po dopadu ublížili.
.jpg)
Kornelie Němečková sice nikdy aktivně nesportovala, ale sport miluje, ostatně má blízko k lidovým tancům, kterým se od mládí věnovala: zná tajemství pohybu. Podobně to měl také Zdeněk Němeček (1931-1989), její manžel a sochař, který proslul sochami se sportovní tématikou. Společně navštěvovali atletické závody nebo hokejová klání, kde povzbuzovali a drželi palce svým favoritům. Byli sehraným párem, absolvovali spolu řadu výstav doma i v zahraničí. „Nijak jsme si nekonkurovali,“ poznamenala Kornelie, když jsem ji navštívil v souvislosti s prací na knize o Zdeňku Němečkovi, „ale dobře jsme se doplňovali, protože Zdeněk vytvářel prostorové plastiky, kdežto já používala většinou papír. Dá se říci, že jsme byli v rovnováze, nepanovala mezi námi rivalita, každý jsme měli svůj výtvarný svět a navzájem jsme se motivovali. Bylo to naprosto férové a v pohodě. Navíc manžel uměl výborně instalovat výstavy, přesně věděl, kam co dát, aby to co nejlépe vyznělo.“
.jpg)
Přečtěte si další osobní postřehy z uměleckého světa od Petra Volfa.
