Jiří Načeradský, jeden z nejvýznamnějších českých malířů druhé poloviny dvacátého století, měl neobyčejné nadání pro postihnutí člověka v pohybu. V tomto ohledu se mu vyrovnal jenom málokdo. V případě Načeradského jde o velmi zvláštní úkaz. Svoje nejslavnější obrazy namaloval v sedmašedesátém roce, přičemž většinu z nich tvoří díla s motivem sportovců. Jsou pokládána za kultovní, nadčasová, ikonická. Tehdy mu bylo sotva osmadvacet a dosáhl na jeden ze svých tvůrčích vrcholů, možná na vrchol ze všech nejvyšších. Jiří Načeradský byl znalý dění na mezinárodní scéně, reagoval na novou figuraci a pop-art: vycházel z novinových fotografií, které jej zaujaly, a následně je naprosto svobodně přenášel na plátno, přičemž svoje objekty namnoze svlékal.
Namaloval běžce, fotbalisty, krasobruslaře, na jednom obraze také sama sebe: jmenuje se Portrét mladého muže a jde o v českém malířství poměrně vzácný autoportrét podaný jako akt. Nahoty, ani vlastní, se nebál, naopak jí byl fascinován. V obrazech je spousta energie, ale také určitá nespoutanost, ba zběsilost, která se pro malíře stala typická. Jako bychom z nich slyšeli zvýšený tep jejich aktérů, utíkajících před světem i sebou samotnými. Chtěl vyjádřit ducha doby, mohl se poměřovat s kýmkoliv, jako atlet ve špičkové kondici, který na dráhu nastupuje se sebevědomím budoucího vítěze. I kdyby už býval nikdy nic nevytvořil, tak to, co v roce 1967 vykonal, by mu zajistilo uměleckou nesmrtelnost.
Jiří Načeradský (1939-2014) patřil k intelektuálně založeným malířům, který uměl v diskusi překvapit přímostí a neotřelostí názorů. Trefoval se do černého. Takto kupříkladu hovořil o sběratelích:
„
Je jich několik typů. Spekulanti, kteří obrazy prodávají dál. Jsou drobní hrabivci, kteří se vás snaží natáhnout. Jsou ale i velkorysí, kteří nesmlouvají. A Jsou také velkorysí a inteligentní, kteří nesmlouvají, a navíc tomu ještě rozumějí. Je radost s nimi jednat: mnozí prokázali slušný vkus a oproti většině populace mají umění opravdu v lásce.
Byl třeba přesvědčen, že k tomu, aby malíř zvládl velký obraz, musí být fyzicky zdatný a v dané souvislosti připomínal Leonarda da Vinciho, který byl schopen ohnout podkovu. On jako student Akademie výtvarných umění běhával každé ráno ve Stromovce se svým kamarádem Jiřím Sopkem a elán neztrácel ani v pozdějších letech. Pokládal se za deterministu, věřil, že každý je utvářen prostředím, z něhož pochází, „z čeho a jak je člověk poskládaný“.
Když jsem s ním dělal rozhovor, věděl jsem, že musím být velmi obezřetný, Načeradský se s tím nepáral, nerad ztrácel čas s nevzdělanci: byl jsem některými jeho kolegy, kterých jsem se před návštěvou v žižkovském ateliéru ptal na možná nebezpečenství, varován. Projevilo se to v okamžiku, v němž jsem osvědčil jistou znalost tvorby italského barokního malíře Aniballe Caracciho. Bylo na něm znát překvapení, zatahal se za knír. Povolily ledy a šel udělal další kafe. Najednou jeho povídání nabralo na obrátkách: Probrali jsme jeho celoživotní souboje s alkoholismem, lásku k Francii, kde prožil dva roky (1968 až 1969) a poznal svou ženu, ale hlavně jsme se pořád motali kolem obrazů a jejich mystéria.
Nechápal, jak si někdo může vážně myslet, že se přestane malovat, protože malba bude nahrazena novými médii. Psal se rok 2000 a ty diskuse se opravdu vedly. Jiří Načeradský prohlásil: „Zánik malířství předpovídají hlupáci všech národů a všech možných profesí po celé dvacáté století, ale malířství navzdory tomu žije, zatímco instalace a všechny ty věci na videu stárnou, za tři roky to mají za sebou. Kdežto u pořádného obrazu se až za třicet let ukáže, jestli je dobrý, nebo špatný.“ Jak to dopadlo s jeho obrazy dávno víme, ale také víme, že malířství fungující na starý dobrý „ruční pohon“ je pořád tady.
Další postřehy Petra Volfa ze světa umění a sportu si můžete přečíst zde.
Jiřího Načeradského zmiňuje v rozhovoru pro Sport in Art také malíř Lubomír Typlt. Rozhovor najdete tady.
