Hybridní kulturní původ 

Ruby Onyinyechi Amanze se narodila v Nigérii roku 1982 rodičům, kteří vyučovali na místních univerzitách. Krátce po narození dcery rodina emigrovala do Birminghamu ve Velké Británii, kde otec získal doktorát z biologické chemie a matka magisterský titul z pedagogiky. 

Když Ruby dosáhla dospělosti, rodina se přestěhovala do USA. Na střední škole využívala umělecký program a prakticky žila v ateliérech, bakalářské studium výtvarného umění se jí zdálo být přirozeným krokem, rodiče ji však od tvůrčích snah odrazovali. „V té době se ještě studium umění příliš dobře neshodovalo s imigrantským příběhem,“ vysvětluje Ruby.

V roce 2004 rodičům navzdory získala bakalářský titul na filadelfské Tyler School of Art na Temple University. O dva roky později absolvovala magisterské studium výtvarných umění na uznávané Cranbrook Academy of Art nedaleko Detroitu v Michiganu. Poté začala umění učit. V roce 2009 se stala ředitelkou pro vzdělávání v Muzeu současného afrického diasporního umění v newyorském Brooklynu. V tomto období se také aktivně účastnila skupinových výstav po celých Spojených státech i v New Yorku. Její práce se tehdy zabývaly tématem domova a kulturní hybridity.

V roce 2012 odjela v rámci stipendia do rodné Nigérie. Cesta znamenala v její tvorbě výrazný zlom, od abstrakce se tehdy přesunula k figurám. Postavy se na jejích obrazech viditelně uvolnily, důležitou součástí se stalo zachycení pohybu, především tance, ale nejen (opakují se také postavy zachycené při potápění se pod vodou). Pohyb se v její práci často spojuje s prázdným prostorem papíru, který je sám o sobě také objektem jejího zkoumání: „Nechci dělat kresby na papíře, chci dělat kresby, které se se strukturou papíru prolnou, ve spojení s ním jako elementem obživnou.“ 

„Konkrétní postavy, které se v mé práci opakují, vznikly, když jsem poprvé žila v Nigérii jako dospělá a vytvářela vyprávění o tom, jaké je být cizinkou ve vlastní rodné zemi,“ svěřuje. „Zároveň šlo o důvěrně známý domácí prostor, takže jsem neustále oscilovala mezi těmito dvěma extrémními prožitky.“ 

Možnosti zachycení prostoru

V Nigérii vznikla Ada Vetřelec. Až na fluorescenční žlutou kůži je to na první pohled sama Ruby. Má lehké, hranaté končetiny tanečnice a působí introspektivně, sebejistě, možná trochu melancholicky. K ní se připojil Audre Leopardí (kříženec člověka a leoparda). Ten je odměřený, ale ochranitelský, s Adou si dobře rozumí. Tančí spolu a objímají se, Audre Adu tiskne pod paži, když se v plavkách a vesmírných helmách společně noří dolů. Nebo jí snad spíš brání v tom, aby se vznesla nahoru a opustila jejich říši?

Ruby se čím dál méně zabývá zkoumáním myšlenek kulturní hybridity a přiklání se k ohledávání prostoru na objemné, bílé ploše papíru s nulovou gravitací: „V procesu kreslení a v širším kontextu toho, jak se člověk může pohybovat prostorem, vidím něco magického. Stále zkoumám, jak všelijak je možné prostor zachytit či vyznačit na papírové ploše.“ Postavy zachycené v pohybu s tímto směřováním velmi těsně souvisejí. Ruby sbírá taneční fotografie a zabývá se také choreografií.

Nedávno začala přidávat papíru nejen optickou, ale i fyzickou hloubku. Některé své kresby učinila trojrozměrnými, použila dřevěné formy, hluboké stínové krabice nebo vrstvy pryskyřice, aby manipulovala i s prostorem mimo povrch papíru. 

Vytváření sochařských kreseb považuje nyní za nejzajímavější část své praxe: „Objevuji způsoby, jak papír může získat fyzickou váhu a být přítomen v prostoru, ve kterém se nachází. Jak může spolupracovat s divákem či architekturou. A stále přitom vycházím z děje uvnitř kreseb.“

Pro Amanze kresby prý nikdy nebyly ploché, pamatuje si tento způsob vidění už z dob, kdy s kreslením začínala. Říká, že v papírech vždy viděla hloubku podobně jako vidí sochař formu ukrytou v ještě nedotčené mramorové desce. Do kreseb dokonce fyzicky vstupuje, lehá si na ně a zanechává otisky svého těla. Navíc není jen malířkou, ale příležitostně sama vystupuje také jako tanečnice či performerka. A ve volném čase běhá a věnuje se atletice. Zdůrazňuje, že jí pohyb pomáhá v přemýšlení. Po svém ateliéru prý svého času jezdila na kolečkových bruslích. A pocit domova? Ten přestala hledat na konkrétních místech, namísto toho jej prý objevila ve vodě, při plavání, a může to být kdekoliv.