Dopravit míč přes celé hřiště za branku a nepřihrát dopředu. Za kolébku ragby je považována Anglie, kde se tento sport rozvíjí od 19. století. Ta zrovna bojuje o titul Poháru šesti národů (anglicky Six Nations Championship) spolu se Skotskem, Walesem, Irskem, Francií a Itálií, což je údajně nejstarší rugbyový turnaj na světě. Mezi nejslavnější ragbyové týmy patří tradičně kromě Britů také hráči Jihoafrické republiky, kteří loni získali titul mistrů světa. To se odehrálo ve Francii a navržené logo v barvách francouzské trikolory má mimochodem připomínat „nerozbitné pouto, které je nekonečné jako Möbiova stuha a silné jako tlukoucí srdce, které inspiruje lidi k vzájemnému spojení.“ Své příznivce si tento sport získal i mezi umělci. Ti čerpají náměty z historie sportu, památných utkání nebo se prostřednictvím ragby účastní vrcholových soutěží.
Na olympiádě se kdysi kromě sportu soutěžilo také v uměleckých disciplínách – v hudbě, poezii, výtvarném umění nebo architektuře. Jedna z podmínek byla, že dílo musí souviset se sportem. Po roce 1948 byly umělecké disciplíny z olympiády vyřazeny. Do té doby obdržel medaili z her v roce 1932 například představitel hudební moderny Josef Suk nebo sochař Jakub Obrovský. Ale zpět k ragby.
Olympijských soutěží se účastnil také lucemburský umělec Jean Jacoby (1891–1936), absolvent École des Beaux-Arts ve Štrasburku, který v roce 1923 začal tvořit první díla se sportovní tematikou. Nejprve zvítězil v soutěži pořádané slavnými francouzskými sportovními novinami L’Auto, poté získal dvě zlaté medaile ve výtvarné soutěži na olympiádě.
V roce 1924 v Paříži se o jednu z nich zasloužil svými akvarely Etude de Sport (Corner, Départ, Rugby) a o čtyři roky později v Amsterdamu přidal druhou medaili za tři díla s námětem ragby. Stal se tak jediným umělcem, který vyhrál dvě olympijská výtvarná zlata. Později navrhoval například lucemburské poštovní známky pro letní olympijské hry v Helsinkách v roce 1952 nebo mistrovství světa v cyklistice v témže roce.
V roce 2018 získala Carys Feehan, mladá hongkongská rodačka s velšskými kořeny, za svou maturitní práci stipendium Lillian Disney, které ji umožnilo studovat na kalifornské univerzitě umění CalArts, školy, u jejíhož zrodu stál v 60. letech i Walt Disney a jejíž absolventi nezřídka kdy pokračují do světoznámých studií jako Disney, Pixar nebo DreamWorks. Práce zasvěcená ragby se skládala z malby, kresby, leptu a textilní tvorby. Ragby jako národní sport Walesu byl pro patriotkou Carys Feehan poměrně jasnou volbou ke ztvárnění. „Vždycky jsme zůstali Velšané. Pro velšské ex-paty existuje v Hongkongu Společnost svatého Davida (velšského patrona), která se zabývá charitativní činností a pořádá společenské akce, takže jsem se brzy stala posedlá vším, co se týká Walesu, zejména ragby,“ vysvětluje umělkyně v rozhovoru pro BBC.
Na velšský původ poukazovala i díla, na kterých jsou tváře hráčů nahrazeny zdobenými koňskými lebkami odkazující na velšský lidový zvyk, kdy o Vánocích vyráží muži na koledu za doprovodu masky koně vytvořeného z plachty a koňské lebky, takzvaného Mari Lwyd. „Tím, že jsem obličeje hráčů zakryla lebkami Mari Lwyd, jsem chtěla spojit symboly staré a moderní velšské kultury, abych ještě více zdůraznila hluboké kořeny ragby v našem dědictví,“ říká Carys Feehan. V práci nechyběly také portréty velšských ragbyových hvězd J. P. R. Williamse, Garetha „Alfie“Thomase či George Northe vytvořené s vyšívanými, plasticky působícími jizvami.
Carys Feehan dokončila studium animace postav na CalArts letos v květnu. Už v roce 2021 ilustrovala dětskou knihu svého strýce Jamese Stafforda How Wales Beat the Mighty All Blacks o slavné výhře Velšanů nad favorizovaným týmem z Nového Zélandu v roce 1905. Události, při které mimo jiné poprvé zazněla národní hymna před mezinárodní sportovní soutěží. Hráči Walesu totiž toužili odpovědět na bojový pokřik Haka, typický pro novozélandský národní tým All Blacks.
Cílem spisovatele, již zavedeného autora knih a článků o ragby, bylo podle jeho slov nejen převyprávět příběh památného zápasu, ale přiblížit zároveň dětem sociální situaci tehdejší doby. „Mohu se pokusit navodit atmosféru doby, ale jsou to právě Carysiny kresby, které ji dnešním dětem oživují. Od těžkých vlněných dresů, které hráči nosili, po jejich tvrdé, těžké a často improvizované boty, obrázky vyprávějí vlastní příběhy o boji a hrdosti národa na sklonku průmyslové revoluce,“ popisuje Stafford.
Ilustrace Carys Feehan si mimo jiné všímají změny výstroje hráčů nebo zachycují vývoj velšské vlajky. Důležitou inspirací pro ni byly podle jejích slov akvarelové ilustrace Cicely Mary Barker, umělkyně první poloviny 20. století. Do knihy oba autoři začlenili i osobní odkazy. „(…) Na půdě mých rodičů jsme našli starý rodinný portrét mých praprarodičů pořízený v roce 1905. Nikdy předtím jsem ho neviděl a byla to taková náhoda, že jsme ho použili jako jeden z obrázků na zdi Gwyn Nichollse v knize! Do knihy jsme schovali pár dalších rodinných věcí – moje žena, děti a já se na jedné stránce objevujeme v davové scéně a jsou tam i moji rodiče,“ prozrazuje James Stafford a dodává: „Kniha zavede mladé čtenáře na cestu do minulosti Walesu. Spojuje vyprávění příběhů, kulturu, velšskou historii, sport a umění. Na pozadí dramatu jednoho z největších ragbyových zápasů všech dob ukazuje význam ragby ve Walesu a učí děti, že tvrdě pracovat a nevzdávat se je důležité a pomůže jim dosáhnout jakýchkoli cílů, které si jednou vytyčí.“
%20(1).png)
