Holky Válovky, tak se často mluví o Květě a Jitce Válových. O umělkyních a především nerozlučných sestrách, které patřily mezi nejvýraznější osobnosti české výtvarné tvorby druhé poloviny minulého století. Byly studentkami Emila Filly a také členkami umělecké skupiny Trasa. Vyrůstaly na Kladně a ve svých 20 letech byly ke konci války totálně nasazeny v místních ocelárnách. Práce na hutích se přepsala i do jejich umělecké tvorby ve formě zápasu. Zápasu s roztaveným kovem, s těžkými stroji, zápasu s druhým člověkem, ale především zápasu se sebou samým.
Pro obě malířky byl ústřední motiv tvorby figura, která symbolizovala úděl člověka a jeho lidství v kosmických souvislostech. Ke sklonku života se Jitka začala věnovat i tzv. litým kresbám, ke kterým inspiraci nacházela v poslechu hudby. Naopak v počátku se obě sestry věnovaly i zvířecím motivům, později přešly k tématu zápasu. Každá vyjadřovala vlastní mytologii, ve které se prolínala běžná i velká témata. Důležitým aspektem zůstala autenticita projevu. Promlouvaly k stejnému tématu, každá ale trochu jiným jazykem. Jak v umělecké tvorbě, tak i v životě se vzájemně doplňovaly. Jedna duše a dvě těla, to byl jejich vztah. Obě sestry byly svérázné ženy, které nešly pro sprosté slovo daleko a tuto opravdovost přenesly i na plátno.
„Drsnost, temperamanet, pravdivost výpovědí, naprostá neschopnost se bát a neříct, to co si myslím. To z nich vytvořilo pravdivou legendu”, řekla režisérka Ester Krumbachová, která o sestrách Válových natočila stejnojmenný dokument. Byla to právě ona, která na ně po letech v ústraní upozornila a přivedla do uměleckého popředí. První samostatné velké výstavy se tak dočkaly až ve svých 60.letech.
„
Není mi znám podobný příběh, kde by se dvě sestry věnovaly své tvorbě s takovou oddaností, intenzitou a nefalšovaností a zároveň dosahovaly stejné úrovně.
Podotýká kurátor výstavy Cesta předurčená osudem, Richard Drury, kterou o sestrách Válových připravila v roce 2023 středočeská galerie GASK.
Nasazení v kladenských ocelárnách, kde obě sestry musely obsluhovat těžké stroje, mělo silný vliv na jejich uměleckou tvorbu. Tato práce byla poměrně nebezpečná a mohlo při ní jít člověku až o život. Průmyslové prostředí hutí a dolů sestry Válovy přetvořily do vlastního světa na plátně, ve kterém zachycovaly silnou pokoru k lidskému životu a práci. Zůstaly celý život velmi skromné a nad ostatní dělníky se nikdy nepovyšovaly. „Tak si uvědomuju,“ říká Jitka Válová, „že člověk by měl být skromnější, a hlavně ne nafoukanej, takoví ty lidi, který si o sobě myslej, že jsou nad jiný – to je nesmysl.“ Byla to právě Jitka, která s oblibou kreslila hutníky při práci. „Nejradši jsem kreslila valcíře a uvědomila jsem si, že je to vlastně zápas s hmotou. A že celý život je zápas. I každý myšlence předchází zápas. Těch valcířů jsem nadělala spoustu, ale pak jsem začala dělat zápasníky, jak lidi spolu zápasí nebo zápas o myšlenku.“
Sama nikdy nezápasila ani na zápasy nechodila, přesto si jí tento motiv získal. Dovedl jí k nim i jejich profesor Emil Filla na pražské UMPRUM, pro kterého to bylo stěžejní téma.
„
Kubismus mně byl cizí, ale ty jeho zápasy, to mě vždycky zajímalo.
Malovala zápasníky uprostřed zápolení, jak jeden druhým hází o zem nebo jak se navzájem tlučou. „Jednou se mě jeden kluk ptal, jestli chodím na zápasy, prý že ty hmaty jsou přesné. Já jsem si je jen vymýšlela.” vzpomíná v jednom z rozhovorů. Nejvíc ale stejně člověk zápasí sám se sebou, ve svém nitru. „Řekla jsem si, že Bůh byl první a chtěl něco stvořit a věděl, že bez zápasu to nejde, musíš něco vždycky obětovat.“ Tato pokora, skromnost a přijetí jisté životní úlohy se odrazily i v její pozdější tvorbě. Často také malovala figury, které se sklánějí. Jak sama říkala: „Někdo se musí sklonit aby ti ostatní mohli zůstat stát.”
Sestry Válovy prožily celý život v rodném Kladně, v domě číslo 6 v Bendlově ulici, přímo naproti tomu, kde se narodil autor Krtečka, výtvarník Zdeněk Miler. Nikdy se neprovdaly, neměly děti. Společně žily a malovaly v malém ateliéru, který jim sloužil jako azyl vůči vnějšímu světu. Černé skvrny na rudém Kladně, tak se o nich také mluvilo. Člověk se tak nestačí divit, jaká monumentální díla vznikla ve skromném ateliéru. „Tady měla stojan Jitka a naproti zase Květa. A když obě kreslily a občas od stojanu poodstoupily dozadu, tak do sebe narážely,“ vzpomíná rodinná přítelkyně Marie Vydrová. U nich doma se také scházeli významní umělci a osobnosti české kultury, jako například Olbram Zoubek, Vladimír Preclík, Zdena Fibichová, Adriena Šimotová nebo Eva Kmentová. Nad popelníkem a sklenkou červeného vína se tady řešili věci, které se na veřejnosti říkat nemohly. „Zažili jsme tady hodně krásných chvil,“ vypráví kladenský fotograf Jiří Hanke, který setkání dokumentoval.
Květa Válová zemřela v roce 1998 a Jitka, která poprvé zůstala sama, na čas přestala malovat. K tvorbě se ale stihla vrátit před svojí smrtí v roce 2011. Většina maleb, skicářů a zápisníků byla věnovaná Galerii Středočeského kraje v Kutné hoře, kde jsou jejich díla vystavovaná. Vzhledem k tomu, že obě sestry neměly peníze nazbyt, nepoužívaly často standardní papír, ale skicovaly i na pozvánky na výstavy nebo třeba i na parte. Vedle nich si vedly záznamy o účetnictví nebo si zapisovaly recepty. Skrze ně tak můžeme nahlédnout do každodennosti jejich života.
I jejich dům s původním vybavením zůstává otevřený veřejnosti. I přes nevyhnutné úpravy si zachovává dobovou atmosféru, která přímo vybízí k tomu se usadit a debatovat nad životem a uměním.
Květa a Jitka Válovy právem patří mezi významné postavy českého umění druhé poloviny 20. století. Jejich umělecké dílo, promítané zkušenostmi z práce v kladenských ocelárnách, vyjadřuje hluboké soucítění s lidským životem a jeho zápasem. Každá z nich si vytvořila individuální tvůrčí cestu, společně ale tvořily nerozlučné umělecké duo. Jejich dílu nelze porozumět bez té druhé. Patří mezi ikony českého výtvarného umění, jejichž díla dodnes oslovují a inspirují.
Zápasem se zabývají také současní umělci, podívejte se, jak k tématu přistupují.
