Akademický civilistní parealismus Martina Velíška

Martin Velíšek se ve svých Lyžařích, souboru kreseb vydaných v roce 1996 nakladatelstvím Argo knižně, neomezuje jen na jednu zimní disciplínu. V jednotlivých kresbách můžeme rozpoznat běžkaře, skokany i sjezdaře. Jeho lyžaři se však ocitají v různých nepravděpodobných situacích a zatížení limitujícími okolnostmi, jako je slepota, němota, nebo opilost, nejsou na kontakt se sněhem a horami příliš připravení. 

Zato lyže nesundávají z nohou za žádných okolností. Ani když je autor zasadí do prostředí bazénu, aby vytvořil paralelu s plaveckým skokanským můstkem, nebo když jen odpočívají doma v posteli. Klasickým zimním námětům snad zdánlivě odpovídají jen díla s náměty opalujících se lyžařů, lyžaři ve společnosti sáňkaře nebo sněhuláka. S humorem jsou také vykresleny běžné rituály typické pro lyžařskou kulturu – voskování lyží, svačina spočívající v jedné hrušce i jistá sportovní rivalita, jejíž bizarnost zaznívá v díle Lyžaři – kdo má lepší lyži? 

Nahota je jedním ze základních rysů Velíškových postav. Oblečení jsou jen Lyžaři se zmrzlým mrtvým kamarádem, snad aby kreslíř evokoval že zima dosáhla životu ohrožujícího stupně. Také v bazénové scéně má kolem sebe jeden z lyžařů omotaný ručník, jinak ale doplňky ostatních zúčastněných tvoří kromě lyží pouze potápěčské brýle. Příznačné jsou často drsné a brutální výjevy, již zmíněnými Lyžaři se zmrzlým mrtvým kamarádem počínaje, přes pohřeb nebo rvačku, kde dojde kromě zlomených lyží na vypíchnuté oči hůlkou, probodnutí lyžaře lyží či nabodnutí na hůlku.

Zdá se, že celý cyklus s lyžováním zas tak společného nemá a sám autor to zčásti potvrzuje: „Když se v novinách rozepisovali o mých lyžařích, tak přicházeli na podivuhodná tvrzení – třeba o tom, že mě zajímají existenciální sporty. Nesmysl. Ta knížka není o sportu. Lyže přece vznikly, aby se člověk mohl lépe přemísťovat. To, že si pak začali někteří borci měřit čas, za jak dlouho jsou schopni zvládnout nějakou vzdálenost, je něco jiného. Takhle se to vždycky nějak vyvrbí v té naší civilizaci. Někdo něco vynalezne a jiní to – v lepším případě – využijí, v horším zneužijí. Já si jen hraju.“

Martin Velíšek je kreslíř. Ilustrace a kresba ho přiměla převážně k produkci malých formátů, přesto ho rozměrná díla lákají. Jeho kresba je minimalistická, s přesně vystiženými detaily. Tužku a papír zvolil i při tvorbě svého lyžařského cyklu a místo aby se bílé plochy zalekl, využil ji jako přednost. Bílý papír evokuje nekonečné sněhové pláně, mlhu a sněžnou krajinu.

Jako figuralistu ho zajímá člověk zasazený do okolního prostředí. Ve způsobu kresby postav tušíme křehkost, odkazující na jeho sklářské vzdělání. V protiváze toho jsou ale jejich obličeje protáhlé do grimas, deformované a prodchnuté jakousi drsností. Jeho lyžaři jsou všichni muži, protože jak sám říká, kreslí se mu lépe: „Karikovat ženskou, to je těžký. Aby ji to zbytečně neurazilo, aby ji to nedeklasovalo. Já nechci lidi urážet, spíš karikuju jejich konání a jejich činy než tu samotnou osobu. Ale teď jsem se zase ve svý tvorbě do ženských pustil. Už mi, holky, scházely.“

Se svým zařazením k umělcům České grotesky, která u nás dosáhla vrcholu v 70. letech a mezi jejíž představitele patří umělci jako Michael Rittstein, Karel Nepraš, Jiří Sopko nebo Jiří Načeradský, souzní.  Vždyť její základní prvky – nadsázka, banalita či absurdita, tvoří základ jeho práce. Sám pro sebe si však přesto vytvořil vlastní výtvarný styl, který si pojmenoval Akademický civilistní parealismus. Má poukazovat na pokroucenou realitu a podivný styl jeho děl. 

Na motivy Lyžařů vzniklo v roce 1997 divadelní představení. Bílé divadlo Ostrava, které převedlo kresby do scénické podoby, slavilo s hrou nazvanou Ty, který lyžuješ úspěch i v zahraničí, na festivalech ve Francii, Německu nebo Polsku a zahajovalo také Velíškovu výstavu Lyžařů ve Stockholmu. I sám autor převedení do divadelní podoby kvituje: „Samý nahý tlustý chlapi na starodávných lyžích! To se jim strašně povedlo. Já se toho nejdřív trochu bál, jak to vůbec chtějí dokázat, ale fakt mě překvapili. Má to obrovskou estetiku a ti chlapi to vzali fakt za svý a udělali to velice poctivě. I když jsou nahatý, není to nic vulgárního nebo urážlivýho. Kdysi v Plzni jsem měl vernisáž právě Lyžařů a oni nahatý vyjeli z galerie na náměstí na lyžích ke kostelu Svatýho Bartoloměje. Lidi v tramvaji málem vypadali z oken, babkám padaly z rukou tašky s nákupama, to byla fakt bomba.“

Reakce na cyklus Lyžaři se dočkal i od svého jmenovce, malíře Martina Velíška „mladšího“, který ve snaze bojovat proti omylům, kterým se kvůli stejnému jménu i řemeslu nešlo vyhnout, vytvořil kresebný cyklus Bruslařky jako jakýsi odkaz na Lyžaře.

„Říkal jsem si, že udělám cyklus Bruslařky – a jestli má Martin nahaté lyžaře, tak já budu mít nahaté bruslařky. Říkal jsem si, že to bude vtipné a zabere to, ale na internetu to teď je tak, že se Martin vedle lyžařů posunul k bruslařkám. Takže to vůbec nepomohlo,“ komentuje sám umělec nezdar svého plánu vymanit se ze stínu staršího kolegy.

Přestože Martin Velíšek sportovcem není, kromě Lyžařů stojí za zmínku jeho další výtvarný počin na poli sportu. V roce 2015 se stal tvůrcem plakátu pro Šachový festival a o rok později vytvořil pro Pražskou šachovou společnost plakát k šachovému turnaji.

Martin Velíšek se narodil se 21. října 1963 v Duchcově. Chtěl se stát archeologem, nakonec se ale vyučil sklářem na střední uměleckoprůmyslové škole v Kamenickém Šenově. Pokračoval ve sklářském ateliéru Stanislava Libenského na UMPRUM v Praze, kde absolvoval roku 1989. V roce 1992 vyučoval na Letní sklářské škole v Pilchucku v USA. Se svými skleněnými vázami a objekty reprezentoval Českou republiku na Světové výstavě Expo 2005 v Japonsku. 

Působí jako kreslíř a ilustrátor. Za výtvarnou podobu filmu Fimfárum Jana Wericha získal Českého lva. Autorská kniha Lyžaři vydaná Argem roku 1996 patří k autorově nejmilejším realizacím. Vytvořil také knižní ilustrace k Babičce nebo Orwellově Farmě zvířat. Na rozdíl od Lyžařů se ale s ilustracemi Babičky dlouho trápil, šlo podle něj o jednu z nejtěžších zakázek. 

Je členem alternativní kapely Už jsme doma, pro kterou vytváří vizuální podobu. Spoluzakládal a svými malbami vyzdobil žižkovskou hospodu U vystřelenýho oka, kde ho lze i dnes pravidelně potkávat.