Létat jako motýl a bodat jako včela: umění inspirované boxem od antiky po dnešek

První historické doklady existence pěstních zápasů pocházejí z období 4. a 3. tisíciletí před Kristem z oblasti Mezopotámie a Egypta. Častý výskyt ikonografických motivů boxerských zápasů spadá do období pozdní doby bronzové (1600 – 1200 před Kristem). Z této doby pochází nástěnná malba dvou boxujících mladíků z řeckého ostrova Santorini, kde byly nalezeny pozůstatky mínojské civilizace. 

Zlatý věk zažívá box ve starověkém Řecku, kdy se dostává na pořad Panhelénských slavností a od roku 688 před Kristem se stává součástí prestiže Olympijských her. Boxerské zápasy se tehdy odehrávaly čtvrtý den pětidenní olympiády, a to v pravé poledne, aby se zabránilo nepříjemnému vystavení boxerů slunečnímu světlu. Neplatila žádná přesná pravidla a neexistovaly ani váhové kategorie. Vítěz byl vyhlášen tehdy, když druhý boxer nemohl pokračovat v zápasu nebo zápas vzdal.

Skutečně moderní evropská historie boxu se začala psát v Anglii koncem 17. století. Je spojena se jménem Jamese Figga, který vymyslel moderní pravidla. V roce 1719 Figg v Londýně otevřel krytý amfiteátr a školu boxu. Ve stejném roce se stal mistrem těžké váhy. Jak ve své knize o kulturní historii boxu dokládá Kasia Boddy (Boxing. A cultural history, 2008), box se v Anglii těšil značné oblibě, byl podporován králi a sloužil jako významný zdroj patriotismu a národní identity. 

Box se těšil značné oblibě také ve Francii 19. století. Čtenářská úspěšnost sportovních rubrik v denním tisku, rozvoj novinových a plakátových ilustrací hrála popularitě tohoto sportu do karet. 

Samostatnou a velmi pestrou historii začíná tento sport psát na americkém kontinentu. Amerika 20. století je líhní mimořádných boxerských osobností, jakými jsou (vedle mnoha dalších) Joe Louis, Jack Dempsey, Rocky Marciano, Muhammad Ali nebo Mike Tyson. V mnoha konkrétních variacích se zde aktualizuje příběh amerického snu - příběh hrdinů pocházejících ze znevýhodněných sociálních poměrů, kteří nepříznivé okolnosti mění ve svůj prospěch. Že americký sen může být vyhrazen i afroamerickým boxerům, kterým je umožněno zlomit svůj úděl, představuje významný precedens pro budoucnost tohoto sportu, který významně rezonuje v rámci amerického hnutí za občanská práva Afroameričanů v 60. letech 20. století.

V široce rozvětveném řečišti uměleckých proudů 20. století se o box zajímala celá řada umělců. V období mezi dvěma válkami se box těšil oblibě německých umělců Georga Grosze, Maxe Pechsteina, ve Francii si box zamilovali Georges Brague, André Derain,  Raoul Dufy, Henri Matisse, Pablo Picasso nebo třeba Auguste Rodin.

Šedesátá léta byla zlatým obdobím nejen pro umění, ale také pro box. V Americe zdomácněl pop-art a ve sportu slavil úspěch za úspěchem americký boxer Muhammad Ali -  původním jménem Cassius Clay. Afroameričan Ali, který konvertoval k islámu, se stal hvězdnou ikonou amerického sportu a své popularity využil v podpoře hnutí Black Power, kde se výrazně angažoval. Proslul svými rýmovanými hláškami, kterými v ringu častoval své protivníky a vyzýval je k aktivitě. V jedné ze svých legendárních hlášek o sobě prohlásil, že v ringu létá jako motýl a bodá jako včela. Muhammad Ali měl kromě výjimečného sportovního nadání rovněž nepřehlédnutelný výtvarný talent. Rád kreslil a je také autorem několika kreseb z boxerského prostředí. 

V druhé polovině 70. let let si Muhammada Aliho vyhlédl Andy Warhol a vytvořil sérii jeho portrétů, na nichž je legendární boxer zachycen v intimně laděných pózách, které vystihují hloubku jeho osobnosti. Pro Warhola to byl spíš protiúkol , protože Aliho fotil uprostřed tréninku a Ali nebyl zvyklý pro fotografy pózovat. Portréty Muhammada Aliho náleží do série nazvané Sportovci a jsou unikátní také tím, že Ali je v rámci této série prvním černošským sportovcem, na jehož portrétu Warhol pracoval. O portrétech Warhol poznamenal: „Musím si sportovce opravdu zamilovat, protože jsou to opravdu velké hvězdy."

V 80. letech Andy Warhol umělecky spolupracoval s Jeanem-Michelem Basquiatem, umělcem, který téma boxu a obecně popkultury ve své tvorbě zpracovával, a z této spolupráce vzešla série fotografií Michaela Halsbanda, na kterých Warhol s Basquiatem pózují oblečeni v trenýrkách a s boxerskými rukavicemi na rukou. Plakát s oběma umělci sloužil jako pozvánka na jejich společnou výstavu obrazů.

Poměrně velkou kontroverzi vyvolalo v osmdesátých letech v americkém Detroitu vztyčení monumentálního památníku od sochaře Roberta Grahama, představujícího poctu legendárnímu americkému boxeru černé barvy pleti Joe Louisovi. Zatímco někteří v soše viděli jasný odkaz na hnutí Black Power 60. let, jiní protestovali proti tomu, že socha redukuje osobnost boxera na sexuální fetiš s jednoznačnými falickými asociacemi.

Ze současných děl s boxerskou tématikou vybíráme video s názvem Fight (Boj) polské umělkyně Zuzanny Janin z roku 2001, ve kterém umělkyně boxuje s profesionálním boxerem těžké váhy Przemysławem Saletou. Předtím, než si umělkyně se Saletou stoupla do ringu, absolvovala čtyřměsíční tvrdý trénink. Ve videu jsou oba oblečeni v jednoduché bílé, kontrastující s červení boxerských rukavic. Jakkoli ve své tvorbě dlouhodobě reflektuje otázky týkající se postavení žen ve společnosti, umělkyně vyvrací představu, že by její boxerské video nabízelo jednoznačnou interpretaci: „V tomto díle nejsem feministka bojující proti antifeministovi, a to jednoduše proto, že bojujeme spolu, ne proti sobě.“ Zápas je podle ní vizuální metaforou otevřeného, nikdy nekončícího boje bez vítěze a poraženého, jde v něm především o vztah a dialog, o nekonečný interpretační proces. Zápas je také metaforou nekonečného boje se sebou samým, s nepřízní osudu a s vlastními slabostmi. 

Pro Zoë Buckman, zástupkyni mladší generace britských umělců narozené v 80. letech, je mikrokosmos boxerského sportu a jeho ikonografie konstantním, stále se vracejícím tématem. Ve svém díle rozkročeném mezi médium fotografie, sochy a instalace se Buckman zabývá kulturními stereotypy, ohledává mezilidské vztahy a zkoumá individuální a společenskou zranitelnost. Buckman vyrůstala v mužském světě a jak sama říká: „Prostředí boxerské tělocvičny mě přitahovalo kvůli světu testosteronu, fyzické síly a soutěžení. Z určitého hlediska jsem se ale jako žena cítila ohrožená, a tak jsem potřebovala čas na to, abych zjistila, jak si udržet vlastní prostor. Dávalo smysl, že jsem estetiku boxerské arény přenesla do své umělecké praxe.“

Téma boxu rezonuje také v českém umění. Na současné tuzemské scéně se s boxerskou tematikou setkáváme u výrazných představitelů nejmladší umělecké generace Vojtěcha Kovaříka a Jana Soumara.