Koně, jízda a pády: doslovné, metaforické, hořkosladké

Jak ve starých evropských mýtech, tak v křesťanských evangeliích se v souvislosti s jízdou na koni často setkáme s alegorickými obrazy pádu, které na symbolické rovině odkrývají nedostatky či přečiny v lidském jednání a upozorňují tak na existenciální situovanost člověka v širších souvislostech řádu světa. Explicitní ikonografické náměty pádu z koně, či spíše z vozíku taženého koňmi, najdeme v četných výtvarných zpracováních řeckého mýtu o mladíku Faethónovi, jež jsou součástí Ovidiova klasického díla Proměny. Např. na obraze vlámského malíře Petera Paula Rubense s názvem Faethontův pád (1604-1605) nahlížíme dramatický výjev Faethónova pádu, který je vyústěním mladíkovy nezměrné pýchy. Podle mytického vyprávění byl Faethón synem boha slunce Hélia a svým božským původem se chlubil natolik, až byl svými druhy vyzván, aby svůj původ nějak dokázal. Faethón požádal svého otce Hélia o zapůjčení slunečního vozu taženého koňským spřežením. Hélios se nejprve zdráhal, nakonec však sluneční vůz svému synovi zapůjčil. Tento akt však nemohl zůstat ze strany bohů bez potrestání. Koně se následně začali vzpínat, až hrozilo, že zboří nebeskou klenbu. Jako trest seslal bůh Zeus na Faethóna blesk, kterým ho dle vyprávění svrhl do bájné řeky Éridanu.  

V křesťanské ikonografii získává motiv jízdy na koni symbolické významové odstínění v souvislosti se zánikem starého světa a příchodem nového věku. Mezi ilustracemi k Apokalypse od Albrechta Dürera z roku 1498 se nachází grafický list s názvem Čtyři apokalyptičtí jezdci. Vidíme na něm jezdce na koních, kteří lidem přinášejí nemoc, válku, bídu a smrt. Abychom čtenáře nemýlili, nutno doplnit, že symbolické obsahy spjaté v našem kulturním okruhu s motivem koně, jsou velmi pestré. Kůň je symbolem božské plodivé síly, obnovy životních sil, moudrosti a rozvahy. Symbolizuje věrnost i víru v budoucnost. Je také průvodcem duší zemřelých.

Opustíme-li kontext náboženských alegorií, otevře se nám téma jízdy na koni ze samotné pozice těch osob, které na koních jezdili a zaujímali k nim osobitý vztah. Rytířům a vojákům byl kůň blízkým druhem, přítelem, na něhož se v nouzi spoléhali – tedy rozhodně ne pouhým dopravním či bojovým prostředkem. Naučit se jezdit na koni patřilo mezi základní dovednosti mladíků z královských rodů a aristokratických kruhů. Jednalo se o ctnost, jejíž nabytí činilo z nevyzrálého mladíka dospělého muže. Ve spojení se sokolnictvím a honitbou představuje jízda na koni v sociálním kontextu rodové aristokracie specifické umění. Mladík musí projevit nejen fyzickou obratnost a odolnost, ale také schopnost duševní rozvahy a trpělivosti. Zvláštní zkoušku odvahy pak představovalo nasednutí na mladého, dosud nezaježděného koně. Tato zkušenost je již archaická: byla součástí rituálů přechodu u takzvaných „přírodních národů“. Je zajímavostí, že jezdecké umění bylo řazeno do systému krásných umění, který se utvářel v průběhu 17. a 18. století. Pojetí jízdy na koni jako sportu se začíná prosazovat až v 19. století, kdy se termín sport začíná užívat pro označení samostatné oblasti lidské praxe.

V této době v evropských metropolích vznikají první skutečně moderní dostihové dráhy, na nichž se konají závody s přesně vytříbeným systémem pravidel. Například ve Francii byly postaveny dostihové dráhy v Chantilly, Longchamps nebo v Auteuil. Tamní dostihy navštěvoval se svým otcem malíř, kreslíř a karikaturista Henri Toulouse-Lautrec, který pocházel z řad francouzské aristokracie a nebýt vrozené poruchy růstu, možná by z něj vyrostl úspěšný závodník na koni. Lautrec koně miloval a než se u něj v dospívání choroba naplno projevila, trávil téměř veškerý volný čas jízdou na koni. Kromě toho kreslil a maloval – velmi často právě koně. Vytvořil řadu pozoruhodných skic nejen z dostihů, ale také z prostředí cirkusové manéže, kde zachycoval artisty na koních. Silné zaujetí, s nímž kreslí a maluje své oblíbené náměty, je bez nadsázky řečeno projevem psychologické kompenzace určité ztráty – nemožnosti dále se kvůli postupující nemoci věnovat jezdectví. I on zažívá své pády, doslovné i metaforické, avšak navzdory těmto ztrátám z nich vychází o to silnější jako umělec i jako člověk. Mezi jeho umělecké přednosti bezesporu patří jedinečná schopnost zacílení na detailní zachycení lidské i zvířecí fyziognomie, jdoucí až na hranici mimořádně inteligentní karikaturní zkratky. Lautrec se dokázal na objekty svého zájmu emocionálně napojit a vystihnout individuální charakteristiky člověka i zvířete. 

Náměty z dostihového prostředí, vzrušení závodníků před startem a dramatické výjevy z průběhu závodů zaznamenával s přesvědčivostí téměř dokumentárního záznamu Lautrecův starší současník, Francouz Edgar Degas. Degasův obraz „Scéna ze steeplechase“ (Spadlý žokej) zachycuje dramatickou situaci následující po pádu z dostihového koně. Zadní nohy zvířete se téměř dotýkají hlavy žokeje bezvládně ležícího na zemi. Degas vystavěl obrazový syžet velmi působivě. V daném případě mu jistě nešlo jen o letmé zachycení pádu. K obrazu se zachovaly autorovy přípravné kresebné studie, na nichž si můžeme všimnout detailně propracovaného výrazu žokejova obličeje.

Motivem pádu z rychle jedoucího koně se na obraze s enigmatickým názvem „Natten“ (Noc) zabýval současný dánský umělec izraelského původu Tal R. Umělec tento velkoformátový obraz o rozměrech 3, 49 x 7, 77 metru připravil pro výstavu v galerii Magazin III Jaffa, která se konala v roce 2019 v jeho rodném městě Tel Avivu. Jmenovala se Muži, kteří neumějí sedět na koních. V rozhovoru pro internetový magazín Artfridge umělec vysvětlil, že se pokusil naplnit kurátorovo lapidární zadání: vytvořit obraz o přesných rozměrech Picassovy Guerniky. Inspirací byl umělci motiv koně, kterého chtěl mít v ústředí obrazu. Nešel však v úzkých stopách symboliky Picassova obrazu. Na obraze „Noc“ vidíme nesourodou, chaotickou změť zvířecích těl a z nich padajících jezdců projíždějících tmou. Tal R říká: „Jezdci se vyrovnávají s dilematem překročit řeku. Koním se to celkem daří, ale jezdci ošklivě padají. Koně stále pokračují v běhu. Tato komika je zábavná a tragická, hořkosladký pád.“ Tal R dává divákovi pomocné indicie k tomu, aby obraz chápal jako hyperbolickou expozici svých malých každodenních dramat: „Život nemá jen jedno drama. Každý den má takové malé drama.“ A jak umělec dodává, důležité je snažit se postupně překonávat určitý bod, ono „uprostřed“. Dovolím si na závěr říci, že se jedná o sympatickou, proti všemu patosu životní vážnosti namířenou, antiheroickou výzvu každodennosti, která se týká každého z nás.

Jak vypadá ztvárnění dostihových koní ve výtvarném umění? Podívejte se na tento článek.