Pohyb na bruslích po ledové ploše patří k tomu nejatraktivnějšímu, co zimní sporty nabízejí. U příležitosti Mistrovství Evropy v krasobruslení, které v lednu proběhlo ve finském Espoo, se podívejme, jak toto téma rezonuje (nejen) v umění.
V krasobruslení se snoubí sport s uměním. Sportovci si osvojují jak techniku bruslení a atletické prvky, tak se učí synchronizovat tělesné pohyby s rytmem hudby, aby působily ladně a divák mohl vnímat komplexní estetický zážitek.
Jako jakýkoli jiný sport, také krasobruslení zrcadlí hodnoty společnosti, v níž se rozvíjí. Nejinak tomu bylo i v případě letošního šampionátu. Dovolím si proto malé tematické zastavení.
Jaké hodnoty (nejen v krasobruslení) vyznáváme?
Finská krasobruslařská asociace vydala před zahájením mistrovství Evropy na webových stránkách šampionátu prohlášení, v němž zdůraznila důležitost rovnosti a diverzity a v duchu těchto hodnot připravila slavnostní otevírací ceremoniál, kde vedle vrcholových sportovců vystoupila rovněž transgender krasobruslařka Minna-Maaria Antikainen. Rovný přístup na ledovou plochu všem bez omezení pohlaví, genderové identity, tělesného somatotypu či míry zdatnosti a profesionality pořadatelé pokládají za důležité gesto, které činí z ledové plochy „prostor pro každého“. „Speciálně v nejistých a těžkých časech, jako jsou ty dnešní, je významné utvářet akceptující a pozitivní zkušenost pro všechny“, vysvětluje choreografka Beata Leppilampi.
Proměna konzervativních pravidel
Outi Wuorenheimo, výkonná ředitelka finské krasobruslařské asociace, uvedla, že jejich cílem je změnit náhled na tento – jak sama říká – velmi konzervativní sport. Striktní pravidla krasobruslení nedovolují, aby se závodů párů účastnili sportovci stejného pohlaví. Neexistuje ani soutěžní kategorie pro sportovce s nebinární genderovou identitou. Pravidla také regulují váhu a tělesné parametry sportovců a sportovkyň, což Outi Wuorenheimo vnímá jako problematický bod. Jedním z významných cílů je také vyvrátit představu, že prostředí tohoto sportu je otevřeno výhradně elitám.
Jak dosáhnout změny? Podle Outi Wuorenheimo je proměna krasobruslařského světa závislá na ochotě vidět souvislosti mezi prostorem ledového oválu a ostatním světem, a je podmíněna aktivitou, která pravidla krasobruslení sladí s hodnotami, které jsou pro nás důležité. Z jejích slov nepřímo vyplývá, že tam, kde jsou pravidla sportu rigidní a svazující, sport podobně jako umění ztrácí schopnost živě reagovat na aktuální dění ve světě, na které by mohl odpovídat kreativním, situaci přiměřeným způsobem.
Autenticita, ale jaká?
Celý šampionát se nesl v duchu hesla „prostě buď sám/sama sebou“ (just be you) a i navzdory tomu, jak klišovitě toto heslo zní, je jeho artikulace relevantní a potřebná. Záleží ovšem na tom, jak toto heslo chápeme a na která slova klademe přízvuk. Zda prstem ukazujeme na sebe a bušíme se do hrudi, abychom dali svému okolí najevo, že bráníme své uzavřené teritorium a privilegia, která nám náleží, nebo zda spíše uvažujeme o způsobech a možnostech, jak být ve světě spolu s druhými a čerpat z toho posílení a inspiraci.
Krasobruslení a kulturní války
I ve světě sportu existují kulturní války mezi konzervativci a zastánci politiky identity, přesto se zdráhám označit finské pořadatele za obránce identity, protože by to byla až příliš velká zkratka. Vytvářet prostor pro každého, jak stojí v uvedeném prohlášení, nečtu jako vybídnutí k nadřazenému a neomalenému prosazování vlastních práv na úkor druhých. Prohlášení čtu naopak jako výzvu k utváření facilitujícího prostředí, ve kterém se člověk nemusí bát být s druhými, aniž by musel skrývat a potlačovat sám sebe, a tak mohl i druhým zpětně poskytovat potřebnou inspiraci.
Krasobruslení jako dobře prodejná komodita
Outi Wuorenheimo výslovně nezmínila, jak silnou oporu má krasobruslení v opotřebovaných patriarchálních narativech, rozvrhujících postavení ženy a muže ve společnosti a upravujících povahu jejich vzájemného vztahu. Na ledě pak opakovaně sledujeme romantické příběhy Popelky, Šípkové Růženky, případně živočišné prostitutky Vivian, která se zásluhou princova polibku promění v nevinnost samu. Nic proti romantickým příběhům, zásadním způsobem by nevadily, kdyby tato romantická mytizace vztahu muže a ženy nezastírala a zpětně neposilovala reálné nerovnosti. Co naplat, romantický spektákl je prostě komoditou, která se dobře prodává.
Krasobruslení v čase globálních klimatických změn
Co v prohlášení finské krasobruslařské asociace chybí? Zcela v něm postrádám, byť třeba minimální, reflexi vztahu tohoto sportu k otázkám globálních klimatických změn, což se mi vzhledem k nákladům na užívání umělého ledu jeví jako opodstatněné. Nelze se proto vyhnout otázce, jak smířit „nekonečné“ nároky uživatele ledové plochy s nároky konečné planety?
Jak téma bruslení a krasobruslení rezonuje v umění?
Podívejme se na vybraná díla jednoho umělce a dvou umělkyň.
Český umělec Jiří Načeradský (1939 -2014) namaloval v uvolněné atmosféře šedesátých let těsně před nástupem pražského jara sérii obrazů sportovců, do níž patří také obrazy Holiday on Ice (1967) a Proběhnouti centrifugou (1967). Načeradský se inspiroval reportážními fotografiemi sportovců v dobovém tisku a výrazové možnosti tohoto žánru rozvinul v malířském médiu. Výsledkem je vytříbená situační komika a inteligentní hra s významy posunutými do polohy grotesky. Obraz s originálním názvem Holiday on Ice, tedy prázdniny či dovolená na ledě přitom parafrázuje v té době velmi populární lední revue, v níž jezdily i hvězdy profesionálního sportu – jako například norská krasobruslařka a herečka Sonja Henie.
Kanaďanka Badanna Zack u nás není příliš známá, a je to škoda. Tato devadesátiletá sochařka a konceptuální umělkyně si v zahraničí vysloužila označení „rebelka minimalismu“. Badanna Zack vnesla do minimalistického proudu umění šedesátých let, jehož ráz byl výrazně maskulinní, nezaměnitelný ženský element a osvobozující tón. Je autorkou velkorozměrných replik každodenních předmětů a soch z měkkého materiálu vytvořených technikou papírmašé. Tuto techniku zužitkovala i v ikonické sérii bruslí z devadesátých let. Podobně jako její další objekty fungují Brusle (1996) jako antikapitalistická kritika komodifikace a sexuální fetišizace a její dílo má demystifikační, ironicky hravý charakter, zpochybňují ustálené pravdy mocenských struktur.
Brusle se vyskytují rovněž v performanci Duets on Ice (Duety na ledě) Američanky Laurie Anderson. Multimediální umělkyně, která patří k nepřehlédnutelným představitelkám umění performance, se u příležitosti zahájení své výstavy „Weather“ (Počasí) postavila na jaře 2021 na krasobruslařské brusle a v zahradě washingtonského Hirshhornova muzea znovu předvedla performance, se kterou slavila úspěchy již v polovině sedmdesátých let. Performanci na jaře 2021, uprostřed celosvětové pandemie koronaviru, muzeum vysílalo na svých stránkách v přímém přenosu a publikum z celého světa tak mohlo vidět, jak Anderson s rouškou na ústech a v bruslích zapuštěných do bloků ledu kráčí k hudebnímu pultíku a bere do ruky housle, pro ni tolik charakteristický instrument, na který hraje od pěti let. Umělkyně hrála na piano a na tyto speciálně upravené housle, které mají uvnitř reproduktor, a hudbu doprovázela vyprávěným příběhem.
Právě příběh, epičnost vyprávění charakterizuje umění Laurie Anderson asi nejvíce. Sama sebe označuje především za vypravěčku. Pro časopis Rolling Stone umělkyně řekla: „Hovořila jsem o paralelách mezi bruslením a hraním na housle – ostří klouže po povrchu – a o balancování, a o tom, co to znamená hrát duet sama se sebou.“
Duety na ledě jsou vyprávěním o průsečících osobní a kolektivní paměti, o koncích i nových začátcích. O cestách, o kterých nevíme, kam vedou a které teprve musíme prošlapat. O tichu a o naději. A o čase – o tom především.
Performance končí ve chvíli, kdy led začíná tát. Kolik času nám ještě zbývá?
