Jan Volár & Pavel Dušek: Vyrůstali jsme spolu, teď pořádáme půlmaraton

Jan Volár & Pavel Dušek: Vyrůstali jsme spolu, teď pořádáme půlmaraton

Sdílet článek

V sobotu, 16. 12. se koná Vánoční půlmaraton, který pořádá úspěšný triatlonista Jan Volár. Jeho dlouholetý kamarád, malíř Pavel Dušek vyrobil pro vítěze závodu trofeje a speciální betonové medaile. S oběma jsem se setkala v Pavlově ateliéru na Žižkově, kde jsme si povídali nejen o závodě, ale také třeba o Žralokonádu nebo vandalismu. 

Vánoční půlmaraton se nepoběží poprvé, kolikátý ročník vás letos čeká? 

JV: Pátý. Poprvé se běželo v roce 2018, kdy shodou okolností závod vyhrál právě Pavel, který nám dělá medaile. Budou však jen pro ty nejlepší. Jak sám běhám, mám pak doma hodně medailí, chtěl jsem to proto udělat jinak, než aby medaili dostal každý. 

PD: Na druhou stranu dneska lidi nezávodí jen kvůli výhře, ale kvůli tomu, aby si dokázali, že to zvládnou. Myslím si ale, že je fajn, když je odlišená vítězná medaile od účastnické. Doufáme, že našimi betonovými medailemi závodníky potěšíme. 


Jak vypadají medaile? 

PD: Mají geometrický tvar, kde je prostor pro základní barvy, jako zlatou, stříbrnou, bronzovou. Relativně jednoduchá věc, ale zároveň jiná medaile než kdekoliv jinde, artefakt. Proto, že jsme s Honzou kamarádi od dětství, byla pro mě výzva a tedy i zábava tyto medaile vymyslet. Dělám takové medaile poprvé. 

Příprava medailí na Vánoční půlmaraton, Foto: Adam Mráček

Liší se medaile od trofejí?

PD: Mám pocit, že výkonostní sportovci berou umění často zábavnou formou. Chtěl jsem proto, aby nebyli šikanovaní nějakou hlubokou koncepcí té věci, ale aby trofeje byly naopak čitelné, svěží a zároveň propojené se sportem. Medaile i trofeje vychází z reliéfů, které běžně dělám. Jsou označeny běžeckou botou, jako vysloveně sportovním symbolem vytvořeným pro závod.


Jak byste popsali samotný závod?

PD: Je to podle mě jeden z nejhezčích půlmaratonů u nás. Má skvělou atmosféru, tím jak je to vánoční, krásné lesní prostředí na placce, žádné kopečky, běžíte po jehličí. I z toho důvodu jsem nechtěl jít do ničeho čistého, co by kopírovalo městskou geometrii, ale co bude víc syrové a naturální. Každá ta medaile je originál. Uvidíme, jak na to budou reagovat běžci. 


Proč se závod koná před Vánoci? Jak vlastně vznikl?

JV: Vycházel jsem hlavně pragmaticky z toho, že sám závodím a připravuju se na závody, které jsou primárně v létě, kdy nemám čas pořádat vlastní závod. Věděl jsem taky, že v zimě půlmaratony moc nejsou. Vytyčil jsem si trasu, kterou mám rád, tu jsem si změřil, zjistil jsem, že má přesně sedm kilometrů, tak jsem si řekl, že udělám tři okruhy. 

Pavel Dušek a Jan Volár, foto: Adam Mráček

Poběžíte oba?  

JV: Já neběžím, jen organizuju. 

PD: Já se budu věnovat organizování. Budu asi stát někde ve vaťáku na nějaké křižovatce nebo, co si Honza řekne. Dneska ráno jsem byl sice běhat, ale už fakt nezávodím. Občas si jdu zaměhat s Honzou, když má hodně odpočinkový trénink po sezóně. 


Honzo, máte svůj vlastní blog, což je poměrně unikátní záležitost pro sportovce českého formátu.Co na něm najdeme?

JV: Snažím se psát postřehy ze závodů, kde píšu i vlastní myšlenky okolo.  

Zaujaly mě u článků osobité koláže. Můžeme třeba vidět vás, jako běžce mezi žraloky. Vytváříte je vy osobně?

JV: Nejsem žádný expert, v grafice se nevyznám, koláže tedy často vznikají za pár minut ve wordu. Ta koláž se žraloky je inspirovaná filmem Žraločí tornádo. Vzniklo to tak, že jsem psal jeden článek, kde jsem hodnotil sezónu. Nebyl to moc pozitivní text, takže jsem se ho rozhodl odlehčit a popsat děj filmu Žraločí tornádo. 

Z blogu Jana Volára

Chodíte na Pavlovy výstavy? 

JV: Umění mě zajímá, často jdu i na Pavlovu výstavu. Obzvlášť mě vždycky fascinuje, co za těmi díly je. 

PD: Honza patří k hodně zvědavým lidem. Zjistil jsem, že když se s Honzou bavíme o umění, zajímají ho hodně konceptuální věci. Pamatuju si, že třeba Joseph Boyes ho dost zaujal. 

JV: Vždycky se mi líbí, když je za tím dílem víc, než se na první pohled zdá. Sám tomu nerozumím tolik, abych to vždy objevil, takže jsem rád, když mi k tomu Pavel může něco říct. 

PD: Honza mi zase pomáhal trénovat, když jsem se jeden čas snažil běhat. Docela jsme experimentovali s tím, co zvládnu. Běhal jsem dlouhé tratě. Naučil jsem se to díky Honzovi už od startu hodně tlumit, takže je tělo potom schopné běžet relativně dlouho. Ale to se bavíme o historii, která sahá třeba čtyři roky zpátky. 


Honzo, jeden název článku na vašem blogu zní „Když nevyhraju, tak končím.“ Mají se fanoušci obávat konce vaší kariéry? 

JV: Týkalo se to závodu Světového poháru v Karlových Varech. Závodím primárně v triatlonu, kde jsou to buď krátké nebo delší závody. Řekl jsem tehdy, že když nevyhraju, tak skončím. Ale vzhledem k tomu, že jsem do té doby byl na těch kratších závodech nejlíp patnáctý, bylo jasné, jak to dopadne. Tomu článku, aby byl trošku zajímavější, jsem pak dal takový bulvární titulek. Takže nekončím, ale přecházím na delší závody. 


Pavle, momentálně připravujete výstavu, na co můžeme těšit a kdy? 

PD: Chystá se výstava v Platformě 15. Zahájení bude v lednu, ale konkrétní datum ještě neznám. Začal jsem pracovat se železem. Pořád se točím kolem principů myšlení modernistické architektury. Jelikož toto téma řeším už poměrně dlouho, rozhodl jsem se to posunout tímto způsobem, experimentovat s ocelí, kterou nechávám oxidovat. Tematicky řeším v podstatě to samé, jen rozšiřuji paletu materiálů, kterými jsem fascinovaný. 

Pohled do ateliéru, foto: Adam Mráček

Vyhrál jste před dvěmi lety Cenu kritiky za mladou malbu, bylo to s krajinomalbami inspirovanými herním prostředím, to jste ještě betonové reliéfy nedělal, je to tak?

PD: Bylo to tak napůl. Když jsme byli puberťáci, Honza běhal a plaval a já jsem lítal po ulicích se sprejem a provozoval vandalismus. 


Honzo, vy jste Pavlovi nepomáhal? 

JV: Nepomáhal. Já jsem kvůli tréninkům nestíhal. 

PD: On neměl čas, pomáhali mi ale jiní kamarádi od nás z vesnice. Přešel jsem pak ze stavárny na AVU, kde jsem street art nedělal vůbec.  Začal jsem znovu pak na stáži v Indonézii. Hledal jsem formu a přišel na to, že beton není tak pomíjivý materiál, je samozřejmě křehký, ale je čistý a estetický. Setkávám se s reakcí, že je to lidem, co odstraňují graffiti, trochu líto. Hodně jsem cestoval, což jsem si potřeboval taky nějak obhájitt, takže jsem začal cestovat s betonovými dlaždicemi. Během ceny kritiky jsem ještě maloval na plátno, ale už vznikaly betony. Cenu dle mého názoru vyhrál beton, protože to téma byla expandovaná malba. Takže vždycky, když cestuju, vezmu betony s sebou do batohu. 


Na letišti vám to nikdy nezabavili jako neproclené umění? 

PD: S tím jsem se nesetkal, často mi ale vezmou lepidlo nebo spreje. Když někam jedu, automaticky už si zjišťuju, kde tam koupit kvalitní lepidlo, protože se připravuju na to, že mi ho vezmou na letišti. Vezmou mi třeba šablonku, ale nechají mi nůž. Někdy odlívám betony i na airbnb, když jedu na delší dobu. Od stropu po podlahu zabalím pronajatý byt igelitem. Majitel by byl asi víc překvapený, než kdybychom tam natáčeli porno.


Co na betonech pro ulici vizualizujete?

PD: Používám pro to označení intuitivní nostalgie. Vzpomínky a myšlenky, které se vážou k určitým místům, ať už existujícím, nebo neexistujícím. Ty vždy vychází z principů, které využívá modernistická architektura. takže bauhaus, Le Corbusier, Walter de Maria atd. Vybírám si vzpomínky a snažím se je v paměti rekonstruovat, dělám tak chyby, které pak vytvářejí nový neexistující prostor. 

Street art Pavla Duška


Inspirujete se prý taky Invaderem, street artovým umělcem, který pracuje s pixelovými dlaždicemi. 

To spíš principiálně, že on taky šíří svou tvorbu dál. Já na rozdíl od něj nereaguju na žádnou politickou ani společenskou situaci. V pubertě jsem dělal aktivistický street art proti McDonald's apod., teď už si na to netroufám. Myslím si, že nejsem tak chytrý, aby to nebylo krkolomné. Já jsem teď spíš hodně fascinovaný formou, ale možná to přijde později. Taky mě baví dlouhodobě zkoumat hranice vandalismu. V Marseille se například stalo, že jsme umístili beton na stěnu, přijel tam chvilku po nainstalování člověk, který odstraňuje graffiti, přemaloval bílou barvou celou stěnu a můj beton tam nechal. V každé zemi k tomu přistupují odlišně. Na Východě je to lidem úplně jedno, a proto mě více baví jezdit na Západ. Pokud máte vestičku, jste neviditelněj. Za bílého dne nainstalujete cokoliv kamkoliv. Musíte být suverénní. Jako na letišti. 


Cestujete někdy i společně? 

JV: Vždycky jezdíme na výlet, když mám po sezóně. To spolu nachodíme po horách docela dost kilometrů. 


Je něco, co byste doporučili lidem, kteří se chtějí živit sportem nebo uměním?

Oba: Ať si to dobře rozmyslí. 

PD: Ale ne, obojí to jde. Jen specifickou formou. Je to trošku jiný model, kdy není uplně reálné mít ve třiadvaceti rodinu nebo hypotéku. Ale zase má mnohé výhody. Já jsem spokojený. 

JV: Já taky.

 

Moc díky za rozhovor!

 

Pavel Dušek (*1992)
Český multimediální umělec, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, v ateliéru Michaela Rittsteina. Absolvoval stáž na ISI Yougyakarta, v Indonésii. V roce 2021 zvítězil v Ceně kritiky za mladou malbu. Jeho tvorbu můžeme vidět jak v galeriích, tak ve veřejném prostoru. 


Jan Volár (*1992)
Český reprezentant v triatlonu. Pořadatel závodu Vánoční půlmaraton. Pětinásobný mistr ČR v olympijském triatlonu (a dle svých slov největší naděje na objevení principu kvazitronových ezitronací).

 

Sdílet článek

Galerie

Publikováno 14.12.2023

Martina se léta věnuje redaktorské a copywriterské práci, a to převážně na poli kultury, lgbt+ a fashion nebo interiérového designu. Vystudovala umění a public relations. Ve Sport in Art působí kromě redaktorky, také jako editorka magazínu. Kromě současného umění a psaní miluje třešně, potápět se ve vlnách oceánu i synth popu, výhledy ze střech, sádrovat díry po hřebících, snídat na balkoně, udržitelnost, rovná práva a ztrácet se v cizích městech.

Napište nám do redakce

Líbil se vám článek? Chcete se na něco zeptat? Poslat vzkaz do redakce? Jsme rádi za každý názor.

Více z kategorie Rozhovory