Inspiraci ke sportovním námětům čerpám z historických fotografií, říká Marek Nenutil

Marku, co je u tebe nového, na čem teď pracuješ?

V těchto dnech vymýšlím názvy obrazů z nové série, které říkám „mexická“. Jedná se o patnáct obrazů. Mexickou sérii jsem dodělal koncem ledna, už ji mám nafocenou. Fotky by měly být brzy k vidění na mém webu. Tato nová série souvisí s mým nedávným pobytem v USA, kdy jsem byl loni od září do listopadu v Novém Mexiku, kde jsem měl výstavu a pobyt tam jsem rovnou spojil s dovolenou, protože to bylo v horách 2000 metrů nad mořem. Viděl jsem sever a jih země, všechny indiánské památky. Byl to super pobyt u kamaráda. Pak jsem byl čtrnáct dní v New Yorku. V prosinci jsem měl výstavu v Akademickém centru kultury v Krakově. Je tam skvělá atmosféra studentského města, mám to tam moc rád, mimo jiné i proto, že půlka mé rodiny z matčiny strany pochází z Polska. Kromě toho, že dodělávám mexickou sérii, tak mám vedle v místnosti připravené linoryty přibližně velikosti A3, pak mám v ateliéru připravené měděné destičky na mědiryt a mám rozdělaných osm objektů – skleněných kupolí. Teď chci začít pracovat na nové sérii pláten, které se budou týkat jak přírody a environmentálních otázek, tak sportu. Chtěl bych zpracovat závody, náměty čerpám hodně z historických fotek, které stahuji z internetu. Malbu bych chtěl teď pojmout, řekněme, až impresionistickým způsobem. U mě je způsob, jak pojímám malbu, hrozně proměnlivý. Ještě bych chtěl zmínit, že mi loni vyšla rozsáhlá monografie. Jmenuje se Power of Life.

Řekni nám něco o tvých obrazech sportovců. V prodejní galerii Sport in Art máš obrazy plavců, cyklistů, skokana na lyžích nebo šermíře. Mohl bys čtenářům přiblížit, jak tvé obrazy vznikají?

Při práci na obrazech se sportovní tématikou využívám spoustu fotografií stažených z internetu. Když maluji plavce, stáhnu si třeba čtyřicet fotek různých plavců, kteří mě zajímají v nejrůznějších polohách, a z nich si vyberu třeba tři, které se mi hodí.

V galerii Sport in Art máš obraz skokana na lyžích s názvem Looking at Idols. Sportovec mi připomíná našeho legendárního skokana na lyžích Jiřího Rašku, v 60. a 70. letech se ještě skákalo stylem s lyžemi rovnoběžně u sebe, to mě na obrazu upoutalo na první pohled. Protože dnes skáčou skokani „do véčka“. Není ten skokan náhodou Raška?

Jo jo, je to Raška. To je dělané podle fotografie. Ale aby to nevypadalo tak, že náměty pouze kopíruji. Tak to není, vždycky tam přidám něco svého, co na fotografii vůbec není. Ať jde o barvu, kompozici nebo konkrétní detaily.

Máš nějaké sportovní idoly?

Ne, nemám. Vrátím se k názvu obrazů, názvy volím vždy tak, aby byly dvojsmyslné. Takže i když název Looking at Idols v tomto případě k obrázku přesně sedí, stejně si v něm divák může najít i něco úplně jiného. Úplně nejlepší je, když mi divák třeba řekne: hele, ten vypadá přesně jak můj strejda.

Vrátila bych se k obrazům plavců, které mě zaujaly dynamičností, akčností a zároveň lyrickou reflexivností. Jeden tvůj obraz, je na něm plavec skákající do vody, se jmenuje Because There Is No Escape. Může být sport druhem úniku?

Název se dá vysvětlit několika možnými způsoby, za prvé se to dá brát tak, že zrovna není čas na to skočit do té vody, anebo tak, že není jiná možnost nebo východisko než tam skákat a jít si za nějakým svým cílem. Anebo – a v tom je ta dvojsmyslnost názvu, to že má obraz, jak říkám, více takzvaných levelů a dá se číst různě – obraz vlastně navazuje i na environmentální témata, i když to nemusí být patrné na první pohled. Ale je tam ta kontinuita s předchozími cykly a tématy, kterými se dlouhodobě zabývám. Názvy jsou vlastně takové slovní hříčky, které člověka nutí k tomu, aby se nad obrazem zamyslel.

Marku, jak ses ve své tvorbě dostal ke sportovním námětům?

Tento zájem se hodně dotýká mého osobního příběhu. Stojí za tím totiž moje nadváha. Měl jsem 106 kilo, což je celkem dost v poměru k mé výšce 180 centimetrů. K tomu mám špatné držení těla kvůli skolióze páteře, takže jsem začal chodit na rehabilitace, cvičím, posiluji břicho a dva roky a tři měsíce se doma otužuji. Teď mám kolem 101 – 102 kilo a chtěl bych shodit alespoň na 95 kilo. Máme s přítelkyní nabitou kartu do bazénu a ještě jsme ji nevyužili.

A kdy se ve tvých obrazech objevily sportovci?

Přibližně před rokem a půl jsem začal malovat obrazy se sportovními tématy, první byl obraz, na kterém jsou tři sufražetky na kolech. Sport mě v tvorbě strašně baví. Protože obraz je potom akční, když je tam pohyb. Když je na něm třeba auto v zatáčce, ze kterého se kouří, tak je to plné energie. To je úžasné.

Jezdíš na kole?

Před rokem a půl jsem si pořídil kolo z druhé ruky zhruba za dva tisíce a k tomu helmu, rukavice a veškeré potřebné vybavení a říkal jsem si, že na něm začnu jezdit, protože kolo je dobré i na posilování svalů, ale dostal jsem se na něj jenom čtyřikrát. Minulý rok jsem na něm nebyl vůbec, protože jsem pracoval na rekonstrukci ateliéru, která trvala tři měsíce, a pak jsem měl přes celé léto zdravotní potíže. Pak přišel podzim a před koncem roku jsem byl v Americe, takže jsem kolo neužíval. Ale teď už od Vánoc říkám, že až mi bude dobře, jak se oteplí, jdu to namazat a jedem. Vím, že člověk si na to kolo musí udělat čas alespoň na hodinu a půl na Ostravu Landek a zpátky, času je ale málo. Jsem vlastně takový podnikatel na plný úvazek, dělám sobě manažera a vyřizuji veškeré e-maily a administrativu. To dělám o víkendech po sobotách a nedělích. V neděli sedím třeba pět hodin u počítače. S přítelkyní alespoň chodíme v neděli na procházky do Komenských sadů, což je tak osm minut pěšky od místa bydliště. I když je škaredě nebo i když to vypadá na déšť, tak vyjdeme. Chodíme k ostravskému hradu a uděláme si takové kolečko a ujdeme třeba pět kilometrů svižnou chůzí.

Vedli tě rodiče ke sportu?

Mamka mě podporovala od útlého dětství v umění, jak to jen šlo. Byla rozvedená, sama na dva kluky, ale dělala vše, abychom měli její největší podporu, jak to jen mohla zvládnout. Od první třídy jsem chtěl být umělec a měl v tom jasno. Můj pokojík byla jedna velká experimentální dílna. Jinak v mládí klasika kolo, chtěl jsem z Polska Super BMX s bílýma pláštěma. Jedny Vánoce jsem ho dostal. Chtěl jsem na tom skákat, ale pak to vyšumělo a jen jsem jezdil, potom jsem chvíli dělal i skateboarding, ale to bylo jen ve chvíli, kdy přišla vlna v devadesátkách.

Jsi soutěživý typ – ve sportu i v umění?

Soutěživý ani ne. Nazval bych to cílevědomý –  možná. Mám určité cíle, jak dál pokračovat kupředu a hnací motor – v podstatě až obsesivní – malovat, vymýšlet zdokonalovat, jít kupředu. V mládí jsem si mentálně v hlavě nastavil, že budu aktivně pracovat až do devadesáti let a nic mě nezastaví, ani ta má roztroušená skleróza, a nedávno jsem to navýšil na devadesát pět.

Několikrát ses nadšeně zmínil o tom, že pracuješ v nových prostorách. Řekni nám pár slov o novém ateliéru.

Nový ateliér mám zhruba jeden rok. Je dost prostorný, má 200 metrů čtverečních a nachází se přímo v centru Ostravy v historické budově, která je ve vlastnictví města, které mi nabídlo pronájem. Ateliér je skvostný, má 4-5 metrů vysoké stropy a pro obrazy je tam vhodné klima. Neskutečně mi vyhovuje. Je to obrovský rozdíl oproti předchozímu ateliéru, kde vládly tropické teploty, které nevyhovovaly ani obrazům, ani mému zdraví. Kdo by chtěl nahlédnout do mého ateliéru, má možnost sem zavítat v rámci druhého ročníku festivalu Open Studios Ostrava, konané 21. a 22. dubna.

Zajímalo by mě, co čteš. Říkal jsi mi, že máš velkou knihovnu a mluvil jsi o literatuře jako o významném zdroji tvůrčí inspirace. Máš v knihovně nějaké knihy o sportu?

Ne, nemám. Osmdesát procent mé knihovny tvoří literatura o umění, hlavně katalogy a knížky a dvacet procent pak nejrůznější teorie, taky knížky s environmentální tématikou. Ze zahraničí si objednávám knížky v angličtině. Přes den nečtu, až potom večer. Když běží televize, čtu v angličtině, aby mě to nerušilo. Knížky v češtině čtu taky při jízdě tramvají. Čtu i filozofické knížky a poslouchám filozofické podcasty Marka Pocestného – ty jsou hodně zajímavé. Nedávno mi jedna slečna poslala knížku Jeana Paula Sartra Bytí a nicota. To je taková bichle, tu si schovám a někdy se k ní snad dostanu. Nedávno jsem četl knížky Františka Mikše o umělecké avantgardě a existencialistech a fakt jsem koukal, některé ty věci jsou hrozně zajímavé. Teď čtu eseje Umberta Eca Od hlouposti k šílenství. Od něj mám doma několik knih. Čtu také Ernsta Gombricha.

Jaké zajímavé výstavní projekty tě v brzké době čekají?

Pátého dubna budu v Praze v Betlémské kapli na vernisáži výstavy Grafika roku 2022, kde vystavuji dvě díla (pozn. redakce – výstava se koná od 6. 4. do 5. 5. 2023). Koncem května budu vystavovat na společné výstavě v Atlantic Gallery v New Yorku. K výstavě vyjde katalog. V této galerii bych měl mít příští rok také samostatnou výstavu. V polovině července bude zahájena moje samostatná větší výstava v Ostravském muzeu. Dále jednám o zastoupení s rakouskou Parcus Gallery.

Marku, děkuji za rozhovor.

Marek Nenutil alias Openmindz360° (*1978) je osobnost kdysi neodbytně spjatá s prostředím streetartu a graffiti (1993-2011), avšak odjakživa se věnuje malbě a různým výtvarným technikám a vyjádřením. Prošel řadou uměleckých škol, například u grafického výtvarníka Jozefa Odrášky v Ostravě a Miroslava Bravence v Brně. Navštěvoval i ateliér malby prof. Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity. Ilustroval knihy, časopisy, plakáty, namaloval desítky interiérů a exteriérů s vizualizacemi po celé České Republice. Vytvářel designy na trička, spolupracoval na několika výtvarných projektech. Dnes se volně a bravurně pohybuje na mezích současné dynamické figurativní malby, objektu a instalací. Vytváří také koláže, věnuje se keramice a grafickým technikám. Jeho díla jsou zastoupena v českých i zahraničních sbírkách v USA, Polsku, Německu, Taiwanu, Rakousku atd.

Markova díla najdete pod tímto odkazem.