Rychlost, síla, dynamika. Ostatně je to trochu nomen omen, slovo strong (silný) má sám ve jméně. Alvin Armstrong je malíř, kterého fascinuje především pohyb a sport. Ve své tvorbě však obecně zkoumá sociální a politické pozadí černošské kultury v Americe a staví ho právě do kontextu sportovního prostředí. Jeho technika je uměleckou kritikou vynášena do nebes a málokdo by řekl, že začal malovat teprve před čtyřmi lety.
S neskutečnou přesností dokáže několika tahy štětcem dokonale vystihnout strukturu lidského těla, které zrovna běží, skáče, pobízí koně ve cvalu, odpaluje baseballový míček nebo se raduje z vítězství. Za znalostí anatomie stojí především studium medicíny a akupunktury. Naprosto se vyzná v každičkém svalu nebo bodu v těle a svou znalost skvěle transformuje do figur na plátnech. Pro magazín Artsy to potvrdil slovy: „Proporce, teplota kůže, způsob, jakým se kůže chová při dotyku, každá kost v těle, všechny klouby a vazy - k tvaru těla se zkrátka cítím přitahován. Opravdu pracuji na tom, abych zjistil, jak kreativní můžu být při využívání svých znalostí a hraju si se způsobem, jak je vyjádřit.“
Pojďme se ale ještě na chvíli vrátit k tomu, co na Armstrongových obrazech vidíme. Jeho kompozice jsou obvykle rozdělené do několika barevných bloků, ve kterých dokáže zhmotnit napětí námětu, které by se dalo krájet. Sportovní výkony jsou navíc většinou stavěny do socio historických kontextů. Loni touto dobou byla v Anna Zorina Gallery v New Yorku zahájena důležitá Armstrongova samostatná výstava s názvem Give & Take (Dávat a brát), kde prezentoval svou ucelenou sérii maleb zaměřenou na postavení černošských sportovců v Americe. Pro magazín Something Curated svůj záměr objasnil takto: „To, co je na černošských sportovcích často oslavováno a uctíváno - jejich síla, rychlost - jsou věci, které jsou v běžném světě vnímány jako hrozba pro společnost, pokud však zrovna na sobě nemají sportovní dres. Stejné atributy byly v Americe příčinou smrti neozbrojených černochů.“ Na stěnách galerie tak například vedle těch vyloženě sportovních visely obrazy, z nichž jste nemohli přesně určit, jestli se postavy na plátně hlásí o přihrávku na hřišti nebo zvedají ruce, protože na ně míří pistole.
Sportovní tématika není pro Armstronga náhodnou volbou. Jeho táta dostal basketbalové stipendium na vysoké škole, což jeho rodině poté mnohé usnadnilo. Jak se Armstrong zmínil pro Athletamag: „Od malička jsme chápali, že vynikat ve sportu může potenciálně znamenat bezplatné vzdělání a zlepšení našich poměrů. Sport tvořil pozadí mého života a nastavil měřítko úspěchu, které se promítlo do mé dnešní malířské praxe. Myslím, že právě profesionální sport hraje ve Spojených státech důležitou roli. Američany sport často sjednocuje a v těžkých dobách, jako je pandemie pak poskytuje určitou úlevu… Je obzvláště zajímavé transformovat energii sportu do výtvarného umění. Samozřejmě nejsem první umělec, který se nechal inspirovat akčním, mocenským a společensko-politickým aspektem soutěžního sportu, ale kvůli mé vlastní zkušenosti sportovce to bude pravděpodobně i nadále průběžná linie v mé práci.“
%20(1).jpg)
Díla autor staví na velkoformátových plátnech, na která maluje figury a portréty se záměrně minimalisticky barevným pozadím naneseným hustou vrstvou akrylu, čímž ještě umocňuje naléhavost a intimitu znázorněného tématu. Obrazy vznikají intuitivně, nad barvami se Armstrong prý snaží příliš nepřemýšlet. To však neznamená, že pro něj nejsou důležité. Naopak. Pozadí nechává během procesu malby až na posledním místě a pokud se mu zdá, že barva k motivu nesedí, prostě ji tak dlouho přemalovává, až konečně cítí, že to funguje.
Jak se vlastně stalo, že je z akupunkturisty malíř? Alvin měl prý vždycky pocit, že většinu života něco hledá. Vyzkoušel mnoho různých povolání až vystudoval medicínu. Po ukončení studia akupunktury začal mít pocit, že nedokáže ve zdraví podporovat svoje pacienty, když sám zdravě vůbec nežije. Odhodil tak staré návyky a hledal něco, co mu vyplní čas dosud strávený například v barech. Na popud kamarádky zašel do Brooklynského muzea a rozhodl se, že zkusí něco namalovat. To se vzápětí ukázalo jako nová vášeň, která Alvina vyloženě pohltila. První dva roky trávil malováním až 15 hodin denně a už od počátku měl pocit, že konečně našel, co mu v životě chybělo. Od té doby je Armstrong malováním přímo posedlý.
