Roland Garros

Tenisový míček patří k těm předmětům, jejichž tvar působí s naprostou samozřejmostí. Snoubí se v něm promyšlená technologie i zkušenost, kterou během desetiletí prověřila samotná hra. Míček představuje souhru formy a funkce, pohybu a fyzikálních zákonů.

Musí být odolný. 

Říká si o pozornost. 

Kdo pochopí jeho chování, může dospět dále než ostatní hráči.

Jde o zvláštní předmět s duší. 

V jeho konstrukční logice našel Milan Houser, jeden z nejuznávanějších současných českých malířů, výchozí motiv pro sérii obrazů věnovaných klání takzvané „velké čtyřky“, jež jsou vůbec poprvé vystaveny u příležitosti tenisového turnaje Livesport Prague Open na Štvanici. Nosným principem kompozice se stává charakteristická linie, která vzniká spojením dvou identických částí tenisového míčku. Typická křivka prostupuje obrazem jako přirozený řád, jenž spojuje geometrii sportovního předmětu s možnostmi malby. Pro Milana Housera znamená obraz materiálovou událost. Barva získává vlastní tělesnost, objem, váhu i čas, díky čemuž v průběhu několika měsíců vznikají desítky vrstev, které se vzájemně prostupují, pomalu zrají a vytvářejí bohatě strukturovaný povrch. Autor připravuje podmínky, v nichž se mohou naplno projevit vlastnosti materiálu. Gravitace, viskozita i přirozené proudění barvy vstupují do procesu jako tvůrčí principy a společně utvářejí výslednou podobu díla.

Také tenis vyrůstá z přesného působení fyzikálních sil. Odraz míčku, jeho rotace, kontakt s povrchem kurtu i energie úderu formulují nepřetržitou soustavu vztahů, v níž se technická přesnost proměňuje v eleganci, na které je tenis založen. Milan Houser daný fenomén podává prostřednictvím malby. Materiál totiž uchovává energii procesu a obraz získává vlastní rytmus, který vyrůstá z času, nikoli z okamžiku.

Každému z obrazů umělec propůjčil jedinečný charakter a barevnost. Oranžová připomíná antuku Roland Garros, zelená travnaté kurty Wimbledonu, dvojice modrých odstínů zase atmosféru Australian Open a US Open. Barvy ovšem neslouží jako pouhé odlišení jednotlivých míst: umožňují zrod svébytného prostředí, v němž se propojuje kulturní identita turnajů s univerzálním jazykem abstraktní geometrie. 

Série představuje setkání dvou světů, které spojuje stejná úcta k přesnosti, neboť sport usiluje o dokonalost pohybu a malba zase o svrchované zvládnutí formy. Kvarteto podmanivých děl tak přináší obraz tenisu jako kultury soustředění, krásy v jasně definovaném řádu a tvořivé energie, která nachází svůj trvalý výraz v malířské hmotě. 

Jsou to mistrovsky proměněné mečboly.

Péťa Volf