Alena Kučerová, která ve své grafické dokázala překrásně ztvárnit pohyb, nedávno (28. dubna) oslavila devadesátiny. Často na ni vzpomínám, a nejenom tehdy, když se pohybuji u Lhoty vedle Brandýsa nad Labem, kde v prosté chalupě mezi borovicemi prožila kus plodného života.

I když získala spoustu mezinárodních uznání (například v roce 1965 na pařížském Bienále mladých umělců, v roce 1967 na přehlídce grafiky v italské Bielle, v roce 1968 Grand Prix Danuvius v Bratislavě nebo v roce 1976 na World Print Competition v San Francisku), může sloužit jako jednotka skromnosti a také jakéhosi přirozeného minimalismu. Lpění na hmotných statcích je jí cizí. Zdá se, že ke štěstí nic nepotřebuje. Jen tiskařský lis, barvu a papír. Když o lis přišla, vystačila si s kousky dřeva nebo plechu, který perforovala pomocí hřebíků. Génius se totiž projeví tehdy, nejde-li vše podle plánů a musí projevit opravdovou kreativitu.
Oblíbil jsem si její tisky s motivy plavců nebo skokanů do vody. „Víc, než sport samotný mě zajímal pohyb, takže vyšší ambice vzhledem k námětu na tyhle grafiky nekladu. Šlo mi o pohyb krásných lidí při plavání, skocích do vody, ale i při fotbalu, protože můj syn ho hrával a já jsem se na něj chodívala často dívat,“ vysvětlovala mi svůj přístup u černé kávy ve venkovské chalupě po prarodičích, kde se na zápraží procházely slepice. Bylo znát, že je jim dobře. Co by kamenem dohodil, se rozkládá mnohahektarové jezero vzniklé při těžbě písku, v němž je voda průzračně čistá a spolu s okolními lesy osvěžuje vzduch. Cítíte, jak do sebe pumpujete kyslík. A jakmile klesne mlha, zdá se, že jste někde u moře ve Skandinávii.

Bylo to setkání, které si člověk chce zapamatovat pro horší časy. Po chvíli, kdy jsme sledovali sojku za oknem, pokračovala: „Nikdy jsem se nevěnovala tematicky člověku, který nebyl v pořádku, nepotřebovala jsem fixovat v tvorbě utrpení, bolest, chtěla jsem vyjádřit vzácné okamžiky pohody. To považuji za důležité: radost ze života. A předávat ji dál. To, co se teď v umění děje, preferuje se často až patologický přístup, mě znechucuje. Umění má podle mě působit ve smyslu blahodárném. Je to sice široký pojem, ale já to tak cítím. Nicotnosti máme kolem sebe dost, je všude kolem…“

Mluvila mi z duše, platilo to tehdy, platí to i dnes. Dílem Aleny Kučerové prostupuje pozitivní atmosféra a vztah k přírodě, kterou prozkoumávala při jízdě na koni. Poprvé se v sedle ocitla jako patnáctiletá, ale na vlastního koníka si musela počkat až do padesáti, kdy si pořídila Dara, valacha s dobrým rodokmenem, s kterým si dokonale porozuměla. Pečovala o něj obětavě a s láskou. Dar se umělkyni odměňoval. Díky němu se nebála pustit se do lůna hlubokých lesů, kde kdysi řádili loupežníci. „Neskicovala jsem přímo v plenéru, to by nestačilo, nejprve jsem je musela dostatečně fyzicky prožít, vrýt si je do těla a mysli. S koněm to bylo mnohem intenzivnější, než když se chodí pěšky.“ Kdo se někdy seděl na koni, ten ví, že změna perspektivy, ke které dochází, mění život.
Zajímají vás další osobní postřehy teoretika Petra Volfa ze světa umění a sportu? ČTĚTE TADY.