Jiří Sozanský, jeden z mála současných českých výtvarníků, který se soustavně věnuje angažované tvorbě, má v sobě sport zakódovaný. Vypadá jako boxer – a nejenom to, on opravdu boxerem je, i když nikdy na nejvyšší úrovni neboxoval, protože dal přednost umělecké dráze: vystudoval Akademii výtvarných umění, končil v roce 1973. Box však zůstal jeho osudovým sportem.
Má jej v krvi. Naučil jej přijímat i rozdávat rány, přičemž obojí je stejně důležité. Osvojil si principy fair-play, respektu vůči soupeři. Díky boxu pochopil, že prohra, po níž přijde ponaučení, může člověka více posunout dopředu než snadné vítězství. Byl první mezi českými špičkovými umělci, kteří se boxu plně oddali: dávno předtím, než se stal módní záležitostí. Trénink jej zoceluje, nachází v něm přátelství stejně jako inspiraci.
„
Nejtěžším soupeřem je autor sám sobě. A také nejnebezpečnějším.
Jiřího Sozanského jako umělce zajímá lidský úděl, osud člověka v totalitních systémech a boj s přetvářkou. Maluje obrazy, dělá sochy, instalace. V roce 1984 provedl pod vlivem četby Orwellova románu 1984 boxerskou performanci ve vyhořelém a opuštěném Veletržním paláci, jež se stala významným příspěvkem do žánru akčního umění. Jeho soupeřem byl tehdy objekt z pilin, sádry a barev, jenž pověsil ze stropu a mlátil do něj jako o život, až jej rozbil napadrť. Událost nazvanou Masakrování fotografoval Jiří Putta, jenž již měl zkušenosti z dokumentací umělcových akcí v Terezíně nebo v Mostu. Jde o drastickou podívanou vyjadřující odhodlání i zoufalství člověka, jenž se nechce smířit s beznadějným bezčasím, které jej uvěznilo. Dodnes se vymyká ze všeho, co bylo v českém prostředí v oblasti performancí vykonáno. Dostal se na dřeň existenciálního prožitku.
Co je podstatné!
Jiří Sozanský své nadšení pro box přenesl i na další malíře či sochaře. Scházeli se v tělocvičně Pragovky v Žitné ulici v Praze a byli natolik spřízněni, že v roce 1988 vytvořili skupinu Box Art, již oficiálně registrovali u Svazu československých výtvarných umělců. Chtěli nejenom sportovat i vystavovat, přičemž to druhé bylo v prostředí totalitního režimu mnohem těžší, zvláště když většina z členů (například Vojtěch Adamec st., Vojtěch Adamec ml., Michal Blažek, Josef Hampl, Jaroslav Hladký, Lubomír Janečka, Ivan Komárek, Karel Nepraš, Jiří Sopko, Josef Žáček) byli takříkajíc na druhém břehu. S bolševikem se prostě nekamarádili.
Skupina se rozpadla v roce 2006, mnozí její členové však zůstali u boxování dodnes a pokračují v klubu Palaestra. Jiří Sozanský dokonce v roce 2011 uskutečnil v Praze slavnostní setkání s Mikem Tysonem, během nějž byly legendárnímu šampionovi předány obrazy českých sympatizantů. Jeden namaloval Rostislav Osička známý svým výtvarným i literárním nadáním a podivně surrealisticko-brutalistním stylem: nikdy Rosťovi nezapomenu, že mi v roce 2015 pokřtil v Luxoru knihu Sport je umění. Účastníky „seance“ překvapilo, jak drobně Mike Tyson při osobním setkání působí. Je opravdu ten samý muž, jenž ukousl roku 2007 v Las Vegas během zápasu o krále těžké váhy Evanderu Holyfieldovi kus ucha? Svět není prostě černobílý, záleží na tom, z jakého místa jej sledujeme, jestli z první nebo poslední řady nebo od televize na kanapi v obýváku nebo přímo z dvanácti provazy vymezeného ringu.
Dlouhodobé tvůrčí nasazení Jiřího Sozanského je srovnatelné s výkony některých vrcholových sportovců, kteří již nesoupeří s okolím, ale sami se sebou. O boxu mluví raději než o umění, ale občas se nechá přemluvit, zvláště je-li vyzván, aby obě disciplíny srovnal. „Nestačí ukazovat stigmata. Je třeba jít do dalších rizik. V tomto ohledu se umělecká tvorba a zápas o vlastní identitu podobá klání v ringu, ovšem s jedním rozdílem: nejtěžším soupeřem je autor sám sobě. A také nejnebezpečnějším. Proces tvorby vnímám jako nekončící zápas, tvrdý boj, v němž se nic nepromíjí a za každé selhání se platí. Dočasné výhry mohu být jen iluzí a skutečné skóre se autor za celý život nedozví.“ Tak jest!
Jinak pokud vás boxerská tématika v umění fascinuje stejně jako mě, doporučuji šesté číslo magazínu Sport in Art, jedinému časopisu svého druhu na světě, jehož podstatná část je věnována právě reflexi boxu.
.gif)
Další postřehy Petra Volfa ze světa umění a sportu si můžete přečíst TADY.
