Dobrodružná cesta Pelotonu z elektrárny za výhledem do Krkonoš.
Když jsem zjistil, že budu na výstavu Jízda v trutnovském EPO1 potřebovat velkou sochu, která by si poradila s vysokým stropem turbínové haly, nepropadl jsem panice. Věděl jsem, na koho se obrátit. Zavolal jsem okamžitě Jakubu Flejšarovi a popsal mu situaci. Za několik dnů jsme spolu jeli z Prahy na sever, abychom obhlédli místo činu. Byl hodně zvědavý, skoro nedočkavý. Procházel se po hale, krokoval, jako by ji přeměřoval, a z různých úhlů pohledu sledoval prostor industriální katedrály. „To by šlo,“ řekl jenom a bylo vidět, jak mu nadšením buší srdce. Je to typ umělce, který šetří slovy, takže má díky tomu pravděpodobně spoustu sil na podstatné věci. Vyloženě si libuje v mlčení!
sss.jpg)
Na druhý den mi poslal skicu. Ručně provedenou kresbu chlapíka, který právě dojel do cíle a odpočívá po nadlidském výkonu. Určitě měl za sebou horskou etapu nebo časovku, kdy ze sebe musí cyklista vymáčknout i to, o čem neměl ponětí, že v něm je. Jezdec byl složen ze soustavy kol. Vypadal, jako by v něm pulsovala krev, ale zároveň mi kompozice připomínala zvláštní koloběh života. Nemohl jsem se dočkat, jaký bude mít Peloton – tak sochu pojmenoval – vývoj.
„Bude červená,“ upřesnil při další konzultaci. „A těch kol bude tři sta.“ Výška? „Čtyři a půl metru.“ Skvělé. Čím vyšší, tím lepší. A délka? „Deset.“ Panečku… To si dám líbit. Jakub nezklamal. Průběžně mi telefonoval, abych měl přehled o termínech. Do sochy vložil nejen talent, ale i vlastní peníze. „Chci ji udělat. Chci ji vidět.“ Na jaře 2024 se objekt vyráběl v Chomutově, kde sochař obvykle zhmotňuje nápady. V Trutnově ji na svou přesnou pozici tahal jeřáb po pěti částech, které jsme museli složit dohromady. Podobné dobrodružství jsem ještě nezažil: šlo o dvoutunovou skulpturu a i přesto, že jsme používali jeřáb, který bravurně ovládal technik od pana Kaspera, majitele EPO1 a přilehlé kovovýroby, stejně to byla dřina, mnohem větší, než jsem si představoval. Krapet jsem si hýbnul se zády, která jsou slabinou i sebelépe trénovaných cyklistů. Třeba Tadeje Pogačara by taková manipulace stoprocentně zlomila jako sirku.
„
Kdo se bojí, nesmí na dráhu, ale ani do galerie, jestli mi rozumíte.
Když do sebe zapadlo všechno, co mělo, tak jsme si sochu mohli konečně prohlédnout. Ovládla galerii a podle ní jsme ladili další instalaci. Byla totemem i symbolem Jízdy. Stala se na půl roku středobodem výstavy, která skončila 3. listopadu. Její opravdová existence ale teprve začala, protože byla převezena do Horní Malé Úpy, kde byla před několika dny instalována ve zdejším skiareálu. Peloton zažil první sněžení a pod otevřeným nebem jako by ještě povyrostl. Kyslíkem prostoupený vzduch mu svědčí. Sleduje Sněžku a každý, kdo si jde zalyžovat nebo se jenom projít, zase vidí jeho. Pravděpodobně si u něj budou lyžaři dávat sraz, někdo ho bude chtít zdolat. Červená socha, modré nebe a bílý sníh: trikolora.
Proč jsem se vlastně na Jakuba Flejšara s jistotou obrátil, když jsem sháněl velkou sochu? Šel jsem na jistotu. Jako kurátor jsem se s ním poprvé setkal v roce 2017, kdy jsem připravoval pro libereckou Oblastní galerii výstavu Skol!!! věnovanou běhu na lyžích, potažmo Jizerské padesátce. Tenkrát Jakub pomocí důmyslné kompozice železných segmentů vytvořil jedenáctimetrového běžce na lyžích. Monument vyzařoval odhodlání umělce udělat nejenom něco velkého, ale také něco, co má širší souvislosti a nabízí více interpretačních možností. Byl vystaven na platformě před moderním depozitářem a na rušné ulici jej vidělo nepočítaně lidí. To je výhoda veřejného prostoru.
Jakub mě zaujal, že se toho vůbec nebál. Odvaha je totiž přirozenou součástí jeho povahy, ostatně: jako někdejší reprezentant a pozdější trenér snowboardcrossu (Evu Samkovou přivedl k olympijskému zlatu) musel mít pro strach uděláno. Kdo se bojí, nesmí na dráhu, ale ani do galerie, jestli mi rozumíte. Dokázal nově definovat místo a přinést do výstavy neuvěřitelnou energii. Potvrdil to také v roce 2022 na přehlídce Row Row Row, kterou jsem už dělal s týmem Sporti in Art a byla byla zaměřena na veslování. Uskutečnila se v rámci veslařského mistrovství světa v Račicích, kde v blízkosti hlavní tribuny Národního olympijského centra vodních sportů vznikla dokonce galerie, takže byla dobře viditelná při televizních přímých přenosech, které se vysílaly do desítek zemí. Galerii korunovala plastika veslaře spleteného z ocelových drátů od Jakuba Flejšara. Když nad areálem po ránu ležel ranní opar, z něhož se pozvolna vynořoval, šlo o magickou podívanou: jakoby veslař rozhrnoval vesly mlhu. Nyní ji rozhrnuje u Vltavy, v areálu veslařského klubu Slavia Praha.
Další postřehy Petra Volfa ze světa umění a sportu si můžete přečíst TADY.
