Není náhodou, že mezi nejvýznamnější realizace Ondřeje Chybíka patří sportovní stavby. V Jihlavě dokončil Horáckou arénu, jednu z nejlepších hal, jaká kdy v Česku vznikla. Aréna získala v říjnu Národní cenu za architekturu 2026. Současně pracuje na projektu nové multifunkční arény v Londýně pro pětadvacet tisíc diváků, která se po dokončení stane největší halou svého druhu ve Velké Británii. Obě stavby spojuje stejné přesvědčení: architektura má probouzet emoce, vytvářet vztahy mezi lidmi a dlouhodobě proměňovat prostředí k lepšímu.

Jaký stadion sehrál ve vašem životě klíčovou roli?
Na střední škole jsem fandil brněnské Kometě. Bylo to někdy dramatické, strhující, kotel vedli borci ze starého Brna, kteří pracovali ve fabrikách a uměli se do toho opřít. Byla v tom spousta přitažlivé energie, kterou člověk v dospívání asi potřebuje. Zároveň jsem si na hokeji vytvářel vztah ke specifickému prostoru, jaký hokejová aréna představuje. Bylo zajímavé vnímat halu Rondo od architekta Ivana Rullera prázdnou, než se zaplnila lidmi, a potom v plném stavu, kdy do ní vstoupilo sedm tisícovek fanoušků. Najednou se všechno změnilo, jako by architektura oživla, začala pulzovat, začala mluvit, křičet, začala dýchat, znít. Všechno se tam odehrává pod unikátní střechou s konstrukcí připomínající vypletené kolo položené naležato, ta střecha mě hodně ovlivnila svou odvážností, promyšleností a funkčností. Také jsem si uvědomoval, jak důležité je, když je stadion situován přímo ve městě, ne na okraji. Člověk nepotřebuje auto, dá se tam dojít pěšky nebo se přiblížit hromadnou dopravou. To je zásadní. Je součástí městské struktury a neživoří na periferii.
„
Chtěl jsem vyvolat po vstupu do arény pocit, jako když nechá Leoš Janáček zaznít velký buben. Bum! Bum!! Bum!!!
V Jihlavě jste tohle pojetí úspěšně zhmotnili.
Horáckou arénu jsme pojali tak, aby byla jako dům v maximální možné míře napojená na okolí, přičemž jsme tento záměr doplnili o objekt sousedního domu s ubytováním, restaurací, tělocvičnou, posilovnou a obchodem, který umožňuje další synergie. Zásadním krokem se pro nás stal park naposledy rekonstruovaný v devadesátých letech. Byl v dost bídném stavu, ale bylo znát, že jej navrhl někdo, kdo se v tom vyznal, protože měl vlastní logiku, které chybělo dotažení do správného konce. Jako by došly peníze, to se často stává a věci pak zůstávají v torzu. Poté, co jsme uspěli v soutěži, začali jsme lobbovat na městě za to, že by bylo skvělé nejenom postavit arénu, ale také opravit okolí včetně parku. Nakonec se to povedlo a před pár dny bylo dokončeno jeho oživení podle koncepce Zdeňka Sendlera, který stál za původním projektem. Najednou do sebe všechno zapadlo a ze středu města s úzkými ulicemi se jde do arény přes park, což je velký, otevřený prostor, kde se člověk osvěží, nabere sílu a poté vejde do haly s nízkým vstupem, který má na výšku jen dva a půl metru. To návštěvníka zmáčkne a pak se před ním otevře velká aréna.

Park funguje jako předehra v opeře. Myslel jste na „několikastupňový“ prožitek?
Bral jsem to psychologicky, protože architektura je podle mě na lidskou psychiku nesmírně úzce napojená, ale moc se toho nevyužívá. Chtěl jsem vyvolat po vstupu do arény pocit, jako když nechá Leoš Janáček zaznít velký buben. Bum! Bum!! Bum!!! A pak šumění spojené s přicházejícími návštěvníky. Hlavní ochoz domu v přízemí je jako prstýnek, kudy se korzuje, je díky posazení na terén napojený na úroveň Smetanových sadů, takže se stává prodloužením veřejného prostoru. Lidé se přirozeně potkávají a vznikají neopakovatelné situace, které nastávají tehdy, když potkáme po letech někoho známého tam, kde bychom ho třeba ani neočekávali. K tomu v halách, které jsou postaveny uprostřed polí, nemůže dojít. Proto rozhodnutí jihlavských politiků, že halu nechají ve městě, bylo naprosto zásadní.
Místo bylo předem dané, nahrazovali jste halu, která už dosloužila. Jihlava je hokejové město. Je to fenomén. Dalo se z haly, která byla svědkem spousty slavných okamžiků, něco recyklovat?
Nejprve jsme si mysleli, že bychom mohli vy užít stropní konstrukci, ale ukázalo se, že by to nemělo smysl, bylo by to formální gesto bez skutečného užitku. Jediné, co jsme využili, bylo původní zábradlí. Poprosili jsme Krištofa Kinteru, který má s podobným materiálem jako sochař zkušenosti. Líbilo se nám, že na zábradlí zůstaly stopy doteků několika generací fanoušků, kteří se o ně opírali, a ty stopy byly patrné v několika vrstvách, protože zábradlí snad nikdy nebylo nově natírané, vždy jen přetírané. Byla to pro mě barevná mapa paměti místa jako hrom, nesmírně silná a pravdivá. Krištofa to inspirovalo k vytvoření sochy, která tohle všechno, co se během šedesáti let navrstvilo a prokreslilo, symbolizuje. Je to monumentální, a přitom jemňounká věc před stadionem, které se může každý dotknout, aniž musíme dovnitř. Můžeme s ní být v kontaktu neustále, zrodilo se umění ve veřejném prostoru.
Je to velmi moderní, veskrze současné umění, jež odmítá prvoplánové vysvětlení. Jak je místní občané přijali?
Na plastiku se objevila řada negativních reakcí, které se ale časem obrousily. Je to běžný proces, protože to, co je nové a nezvyklé, přijímáme nejprve s určitým odporem, nicméně jsem přesvědčen, že Krištofovo pojetí má v sobě zakódovanou nadčasovost, stejně jako ji má hokejová Jihlava, která je pro město zásadním pojivem. Když jsme byli letos v Cannes na veletrhu nemovitostí MIPIM, opět jsem si to uvědomil.
„
Moje krédo je totiž být vždycky šťastný a nikdy nebýt spokojený.
Jezdíte na veletrh nemovitostí?
Přesně tak. Vše vysvětlím. Jako architekt si myslím, že je důležité absolvovat dvě akce. Jednou je Bienále architektury v Benátkách, v jehož rámci se řeší budoucí témata, s nimiž se budou muset tvůrci vyrovnat v budoucnosti, MIPIM zase ukazuje, jak jsou aplikovány v reálném životě. Jsou to spojité nádoby. Na MIPIM přijedou klienti, kteří jsou schopni vize architektů uskutečňovat, a hlavní slovo mají peníze. Bez peněz se nestaví, k tomu jsou developeři a investoři, vedle nich jsou architekti malé rybky. Letos, po dokončení jihlavské arény, jsme do Cannes jeli cíleně, abychom získali možnosti k potenciální spolupráci. Udělali jsme si menší průzkum, ve kterých zemích připravují stavby sportovních hal, a začali oslovovat napřímo primátory nebo zástupce samospráv. Byl tam také člověk z finského města Oulu, a jakmile uslyšel Jihlava, zvolal: „Dukla, jasně, znám! Mám tam spoustu kamarádů.“ Vypadal jako robot, vysoký, vyholený, mluvící finskou angličtinou připomínající brněnský přízvuk. Naše hala se mu moc líbila. Jedinou chybou bylo, že už měli hotový projekt. Pro mě bylo snad ještě klíčovější poznání, jak je Dukla prakticky celoevropsky srozumitelná značka.


Kdy nastal v Jihlavě okamžik, kdy jste si uvědomil, že to, co jste vymysleli, funguje?
Narovinu: to, jestli se dům opravdu povedl, se ukáže tak za dvacet let. Zatím se ukázalo, že slouží svému účelu, že se v něm může hrát hokej, tenis i basketbal a dají se v něm pořádat koncerty, restaurace je pořád plná, na střeše už se běhá na dráze dvě stě deset metrů dlouhé.
Proběhl jste se na ní?
Málem jsem tam vypustil duši, když jsme si dali závod s jedním klientem z Londýna. Skoro jsem vyhrál, jenže kousek před koncem mi došly síly. Mohl bych se vymlouvat, že jsem se při běhu kochal výhledy na Jihlavu, které jsou ze střechy arény opravdu impozantní, což mě zdrželo, ale on byl prostě o chlup lepší.
Jak se udržujete v kondici?
Uvědomuji si, že se musím hýbat, čtyřicítka je určitý zlom, kdy člověku dojde, že tělo potřebuje jistou údržbu. Když mám před sebou těžký den, dám si ráno pět kilometrů, abych se nastartoval. Vyplaví se endorfiny a jsem připravený na sérii jednání. Tím, že ročně dělám sedmdesát letů letadlem, je to to nejlepší, co můžu udělat. Sbalit si běžecké boty, kraťasy a triko do příručního zavazadla a všude, kde jsem kvůli práci, si ráno přivstanu a běhám po městě. U mě je to ještě specifické tím, že nemám řidičský průkaz a díky tomu se pohybuju po svých, pěšky, během nebo na kole. Už se mi stalo, že jsem byl jeden den v Londýně, druhý den v Paříži a třetí den v Berlíně, a všude jsem si zaběhal. Po ránu je město ještě čerstvé, čisté, nezatížené shonem, který teprve vypukne, probouzí se. Během chůze nebo běhu ve městech přesně poznáš, kde je bezpečno a kde jsou zanedbaná místa, kterým se lidé vyhýbají, je to svého druhu průzkum na vlastní kůži, protože když si všimneš divného prostoru, který není funkční, podobné zákoutí, které anonymizuje chování, prostě nenavrhneš. Fyzický pohyb je zásadní způsob poznávání prostředí. Když architekt jezdí jenom autem, navíc hodně velkým autem, vede ho to k tomu, že podvědomě navrhuje města pro auta místo pro lidi. V autě nepoznáš, kudy vanou větry, kde je ozvěna, rezignuješ na pachové vjemy, a tím se strašně ochuzuješ. Kdo si myslí, že stačí stáhnout střechu nebo okénko, mýlí se.
Když jsem vám nedávno telefonoval, měl jste před sebou veslařský závod v Londýně. O co se jednalo?
Byl to drsný závod, dvacet sedm kilometrů na Temži pro charitativní organizaci.
Zkoušel jste to někdy předtím?
Šlo o moji první veslařskou akci. Jako kluk jsem jezdil na vodácké tábory v Ledči nad Sázavou, ale tam jsme se vozili na kánoích, což je dost odlišné. Protože závod organizoval jeden z našich klientů, vytvořili jsme osmi člennou posádku složenou z našich architektů a kamarádů. Začali jsme v Greenwichi, potom pokračovali přes Canary Wharf, projeli pod Tower Bridgem, minuli City, Chelsea a skončili jsme tam, kde finišuje slavný závod mezi univerzitami Oxford a Cambridge. Bylo to zajímavé, ještě mám mozoly, které jsou pro veslaře, jak jsem se dozvěděl, typické. Hrábl jsem si fyzicky na dno, protože jsme jeli skoro tři hodiny, navíc hodně foukal vítr.
Jakmile se sportovec vydá ze všech sil, začne se v určitý moment krapet měnit vědomí. Uvědomil jste si během veslařské poutě něco zásadního?
Udělal jsem si jinou vizuální představu o Londýnu, než jakou jsem měl předtím, což ale asi nevychází z fyzického deficitu. Prostě vnímání města z lodi je odlišné, viděl jsem ho z nevídaného úhlu pohledu. Ale hlavně jsem začal chápat řeku jako přirozenější prostředí, které je dobré více využívat. Ocitl jsem se v intenzivním kontaktu, cítil jsem její sílu, vůni, atmosféru. Zrovna skicujeme v City výškovou budovu, a když jsem stavební parcelu zahlédl z vodní hladiny, ledacos se mi propojilo.
Jak v Londýně, kde máte vedle Prahy, Brna a Bratislavy kancelář, vnímají Česko?
Když jsem v Itálii, říkám, že jsem z Brna, protože Valentino Rossi vyhrál v roce 1996 právě v Brně svou první Velkou cenu a spousta Italů tím pádem na Brno nikdy nezapomene. V Anglii zase každý slyší na Prahu, je to pro ně jedno z nejkrásnějších měst světa a funguje jako srozumitelná značka spojující v sobě historii, architekturu, kulturu. Když za námi přijedou zahraniční klienti, bereme je na naše stavby a pochopitelně začínáme v Praze, kde je vezmeme na Manifesto na Smíchově, tam si dáme oběd, pak pokračujeme do Nuslí do areálu bývalého pivovaru, který je po konverzi plnohodnotným místem k životu, včetně nového náměstí. Z Prahy jedeme do Jihlavy, abychom prozkoumali stadion, odtud do Znojma do vinařství Lahofer, kde se přespává a odkud je to pak blízko do Vídně, tam na letiště a zase do Londýna. To je kratší varianta, protože když je více času, můžeme se věnovat Brnu s rekonstruovaným Mendelovým skleníkem nebo Mendelově náměstí, které jsme nově upravovali.
%20CH%2BK_London%20Colosseum%20Arena_skica_kredit%20CHYBIK%20%2B%20KRISTOF.jpg)
Ani sebelepší vizualizace nemůžou nahradit realizace: v architektuře se počítá jenom to, čeho se můžete dotknout.
Naši starší kolegové nám kdysi vyčítali, že se o nás sice píše v magazínech jako o nadějných architektech, a přitom nemáme ještě nic postaveného. Jenže ono to pár let trvá, než dojde ke zhmotnění návrhů, a tohle přípravné období už máme naštěstí za sebou.
Máte široký architektonický záběr. Zajímavé ale je, že se v podstatě nevěnujete rodinným domům, které jsou pro většinu architektů základním zdrojem tvorby. Nebaví vás to?
Řeknu to takhle. Baví mě věnovat se věcem, které mají široký dosah. Když srovnáte náměstí s rodinným domem, je dopad vlastně nesrovnatelný. Vila ovlivňuje život úzké skupiny lidí, kdežto náměstí se týká všech obyvatel města nebo obce. V našem ateliéru jsme za šestnáct let existence došli k tomu, že pro nás je architektura službou veřejnosti. Nejde nám jenom o to, jak domy vypadají, ale zásadní je způsob, kam a jak jsou umisťovány. Proto jsme v Jihlavě navrhli arénu a vedle ní víceúčelový dům s hotelem, abychom mohli mezi nimi vytvořit další prostory pro veřejné užívání. To, co postavíme, v sobě musí mít zakódovanou k životu, včetně nového náměstí. Z Prahy jedeme do Jihlavy, abychom prozkoumali stadion, odtud do Znojma do vinařství Lahofer, kde se přespává a odkud je to pak blízko do Vídně, tam na letiště a zase do Londýna. To je kratší varianta, protože když je více času, můžeme se věnovat Brnu s rekonstruovaným Mendelovým skleníkem nebo Mendelově náměstí, které jsme nově upravovali. Ani sebelepší vizualizace nemůžou nahradit realizace: v architektuře se počítá jenom to, čeho se můžete dotknout. Naši starší kolegové nám kdysi vyčítali, že se o nás sice píše v magazínech jako o nadějných architektech, a přitom možnost dalšího rozvíjení daného prostředí v dlouhodobém horizontu. Uvědomili jsme si, že to bylo historicky opomíjené, takže vznikaly spíše domy jako izolované ostrovy, kdežto nám jde o organickou propojenost umožňující spolupráci.
Už jsme se dotkli Londýna, kde pracujete. Jako senzace ovšem působí skutečnost, že jste pro developerskou společnost navrhli London Colosseum, arénu pro pětadvacet tisíc lidí, která by mohla být postavena ve Stratfordu, londýnské východní části. Zajímá mě, jak jste se k takovému projektu dostali.
Před třemi lety jsem seděl na zahradě v Brně, měl před sebou další MIPIM a plánoval si jednotlivé dny. Štvalo mě, že to stojí strašné peníze a musíme šetřit, abychom se mohli zúčastnit. Bereme to jako investici. Nutnou! Věděli jsme, že budeme za půl roku otevírat londýnský aťas, a tak jsme sledovali, kdo jede z Londýna na MIPIM, abychom je mohli případně oslovit. Udělal jsem si plachtu s kontakty, velkou jako koberec, a psal eventuálním klientům o tom, jakou architekturu děláme a že budeme otevírat ateliér a bylo by fajn, kdybychom se mohli na deset minut setkat. Z padesáti mailů mi deset lidí potvrdilo schůzku a pět setkání opravdu proběhlo. Na jednu z nich přišel Kevin Davis, bývalý známý dětský herec, který v dospělosti kandidoval na londýnského starostu, potom se stal politickým lobbistou a zároveň developerem. Dostal se k informacím, že americká basketbalová NBA bude expandovat do Evropy a bude se pořizovat franšíza pro Londýn, přičemž podmínkou úspěšného vyřízení žádosti je velkokapacitní hala pro minimálně sedmnáct tisíc diváků. Odpověděl jsem, že shodou okolností právě jednu arénu stavíme, a jestli má zájem ji vidět, ať přiletí a podíváme se spolu do Jihlavy. Aréna byla rozestavěná a vypadala impozantně, bez střechy působila betonová struktura obrovsky, větší než ve skutečnosti. S Kevinem jsme si ji prošli, líbilo se mu rozdělení na dva objekty a to, jak je napojená na okolí. Další návštěva proběhla, když byla aréna otevřená a my se začali londýnskou halou vážně zabývat. Dali jsme se do skicování.
Vlastně to bylo jednoduché.
Velmi přímočaré. Jde o to, být ve správnou dobu na správném místě a mít co ukázat.
Co bude dál?
Po dvou letech máme hotovou studii a teď by měl přijít investor, který tak významnou stavbu dokáže financovat, a my se budeme moci pustit do dalších stupňů projektu. V momentu, kdy se to dotáhne a bude jasné, kdo získal franšízu NBA, odstartují procesy související s realizací. Upřímně, je to přesně zakázka velikosti, kvůli které jsme šli do Londýna. Je to měřítko odpovídající mezinárodním ambicím, které jsme měli od počátku, kdy jsme založili naši architektonickou kancelář. Neocitli jsme se ve vzduchoprázdnu, máme mezinárodní tým se spoustou zkušených tvůr ců. Díky Stewartu Blowerovi, skvělému architektu, který působil v ateliéru Richarda Rogerse a nyní vede naši londýnskou pobočku, jsme v kontaktu s odbor níky, s nimiž spolupracoval pod jinými značkami, a můžeme se ucházet o další projekty a účastnit se soutěží, jako je třeba věž v londýnském City. O tom jsem vždycky snil. Postavit velký dům, který se propíše do panoramatu metropole.
%20CH%2BK_London%20Bowl%20Arena_Box_kredit%20CHYBIK%20%2B%20KRISTOF.jpg)
Kdy zažíváte pocit štěstí?
Pořád.
Pořád? To jsem ještě od nikoho neslyšel…
Moje krédo je totiž být vždycky šťastný a nikdy nebýt spokojený. Protože spokojenost pro mě znamená tak trochu konec. Ale být šťastný je důležité, abych mohl dělat kroky směřující kupředu. Pro tvůrčí proces je to zásadní. Kdybych nebyl šťastný, nemohly by vznikat pozitivní věci. Jsou to spojené nádoby. Práce architekta je skvělá v tom, že jste v kontaktu s lidmi, kteří chtějí tvořit něco, co nás přesáhne, co změní situaci k lepšímu. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem se rozhodl, že budu architektem. Bylo mi jedenáct. Byl jsem v Modřicích v knihovně a ve vstupní hale visely fotografie někdejšího stavu velmi zanedbaného modřického náměstí a nad nimi byly vystaveny vize architektů, jak by mohlo totéž místo vypadat po rekonstrukci. Nadchla mě možnost proměny k diametrálně lepšímu. Chtěl jsem to taky dělat a něco zlepšovat. Ani po třiceti letech mě to nepřešlo. Je to skvělá práce.

Ondřej Chybík (1985)
Studoval na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně. Během studia absolvoval pobyt na Technische Universität Graz v Rakousku a následně postgraduální studium urbanismu na prestižní ETH Zürich ve Švýcarsku. Profesní zkušenosti získal mimo jiné ve vídeňském ateliéru PPAG Architects. V roce 2010 založil spolu s Michalem Krištofem studio CHYBIK + KRISTOF. Mezi jejich nejznámější realizace patří český pavilon na světové výstavě EXPO 2015 v Miláně, vinařství Lahofer, revitalizace brněnského Mendelova náměstí, multifunkční Horácká aréna v Jihlavě, připravovaná London Coloseum pro 25 000 diváků či rozsáhlé obytné a městské soubory v Praze, Brně, Ostravě, ve Vídni a v Budapešti. Ateliér CHYBIK + KRISTOF získal řadu domácích i mezinárodních ocenění. Patří mezi ně bronzová medaile za architekturu českého pavilonu na EXPO 2015, nominace na Cenu Evropské unie za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award, ocenění AR Design Vanguard či 40 Under 40. Práce studia byly publikovány v časopisech Wallpaper, Monocle, The Wall Street Journal Magazine a dalších světových médiích. V roce 2023 vydalo studio monografii Crafting Character. Ondřej Chybík je členem britského Royal Institute of British Architects (RIBA) i britské Architects Registration Board (ARB).