Dílo v podobě neobvyklého basketbalového koše, které před několika lety vytvořila Milena Dopitová původně pro oblast zaniklé pražské čtvrti Zátory, symbolizuje radost z pohybu a setkávání se sousedy při sportu, ale také sílu vyrovnat se s prohrou. Už na první pohled tu ale něco nehraje…
.jpg)
Je to umění, nebo špatný vtip? Basketbalový koš, s nímž se basketbal hrát nedá. Schválně. Umělkyně Milena Dopitová totiž objekt umístila na průčelí starého domu do místa, kde zůstala proluka po jednom ze zbouraných činžáků. Tam, kde končila jeho střecha, jsou ještě vidět obrysy krovů. Koš nad tímto otvorem ční v takové výšce, že by se tam snad ani Michael Jordan netrefil. A kdyby se mu to přesto povedlo, míč by mu nikdy nepropadl zpátky. Místo tradičního výpletu totiž Dopitová okolo klasické skruže, na niž bývá navlečen, navázala dlouhou, červenou síť, která se směrem dolů postupně zužuje tak, že by jejím nejtenčím hrdlem prošla maximálně tak duhová kulička.
Lepší horší nápad tady nebyl
K čemu takové drama? Netradiční objekt vznikl v roce 2021 při příležitosti tehdejšího ročníku festivalu m3 / Umění v prostoru, aby připomněl zaniklou pražskou čtvrť Zátory. V části Prahy 7, kde se nyní nachází vlakové nádraží Holešovice a stejnojmenná stanice metra, se dřív rozkládala malebná zástavba s křivolakými uličkami a malými obchůdky řemeslníků a malých živnostníků, které tvořily podobně svébytný ekosystém, jaký můžeme najít v zákoutí Nového Světa pod Pražským hradem. V sedmdesátých letech minulého století ale byla v této lokalitě naplánována výstavba metra a vlakového nádraží a z bývalé staré kolonie se dochovalo jen smutné torzo několika domů a ulic. I ty už postupně mizí, aby uvolnily místo nové čtvrti.
„
Vedle vítězství má ve sportu své místo i prohra. A tyto sportem nabyté zkušenosti pak přirozeně vedou k rozlišování priorit a směřují k odolnosti a zdravému růstu jedince.
„Na ulicích panoval každodenní čilý ruch. Pobíhaly tu děti, které si kopaly míčem nebo se bavily jinak. Jejich rodiče či příbuzní se pak uměli radovat z organizování kulturních, společenských nebo sportovních událostí,“ popisuje umělkyně někdejší atmosféru čtvrti, kterou později ve svém ateliéru popsala. To bylo před čtyřmi lety. Dnes na některých místech tohoto městského koutu stále existují ruiny, sutiny někdejších zdí zarůstají keři a plevelem, jinde už ale probíhá čilá výstavba. Podobná místa, kam se se dal tento koš zavěsit, by se dnes jistě našla i jinde… 
Basketbalový koš je vytvořený z kovové konstrukce a nerezového plechu. Podle tvůrkyně má symbolizovat „nedávnou dobu, kdy pulzoval život mnoha generací, jejichž existence a přirozený vývoj byly přerušeny vyššími zájmy“. „Objekt je připomínkou časů, kdy se lidé bavili, sportovali a scházeli při různých příležitostech, ke kterým patřil i sport. Jeho ukotvení vysoko nad horizontem znemožňuje „hru na koš“, a stává se tak jakousi pamětní deskou, připomínkou života rodů, které tady žily, byly součástí dějin, ale i budoucích generací,“ objasňuje Milena Dopitová.
Netradiční basketbalový koš v jejím podání symbolizuje něco, co je nedosažitelné. Hru, která se nedá hrát. „Kdo koš uvidí, asi si bude ťukat na čelo. Stejně by se člověk mohl zamyslet, proč nefungují některé základní potřeby ve společnosti. Věci, které byly normální, už najednou nejsou a my se pomalu vracíme někam do éry, kdy se na všechno stály fronty. A lidem to asi nevadí, přizpůsobují se,“ okomentovala už tehdy svůj objekt nazvaný otázkou Lepší horší nápad tady nebyl?.
S košem do Německa
Název je podle ní důležitým klíčem k nasměrování diváka. Podobně hádankovité názvy dává Milena Dopitová svým dílům ráda. „U konceptuálních projektů divák nemusí vždy úplně odhalit, co měl autor přesně na mysli, ale důležité je, že práce provokuje k zamyšlení a má prostor k dalším interpretacím,“ vysvětlovala už dřív, proč ji baví textové hry, které často připomínají přísloví z čínských koláčků. Vtipný název dostal například i její dřívější objekt sestavený z hokejových branek, který v období covidové pandemie umístila na nádvoří Nemocnice Motol. Jeho název Zakázané uvolnění přímo koresponduje s restrikcemi, které tehdy zasahovaly do běžného života každého z nás.
V Zátorech už dnes basketbalový koš od Mileny Dopitové nenajdete, čtvrť se k nepoznání mění každým dnem. Zaujal ale někdejšího ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, který si jej o rok později vybral na výstavu do muzea v Drážďanech, objekt byl pak instalován na centrálním náměstí. „Nemožnost hry se zde stala symbolem snu, fikce, vzpomínky, stala se připomínkou volnočasové aktivity podporující zdravý životní styl v uspěchané době,“ komentuje jeho nový kontext autorka. Bez možnosti hrát totiž podle ní může docházet k absenci motivace a ztráty víry v dosažení lepších výsledků. „Vedle vítězství má ve sportu své místo i prohra. A tyto sportem nabyté zkušenosti pak přirozeně vedou k rozlišování priorit a směřují k odolnosti a zdravému růstu jedince,“ dodává. 
Překonat vlastní hranice
Dílo vystavené v Drážďanech však nebylo prvním nedosažitelným basketbalovým košem v Německu. Na střeše budovy TU Gebäude mezi Vysokou filmovou a televizní školou a Karolinenplatzem v Mnichově se na černé kovové konstrukci tyčí jiný basketbalový koš, ovšem se stejným poselstvím. Ční ve výšce asi dvaceti metrů nad hlavní tepnou procházející muzejní čtvrtí, ještě výš než ten od Mileny Dopitové v Zátorech. Jde o instalaci s názvem Never Ever od sochaře Benjamina Bergmana, která tu stojí od roku 2013. Umělec tehdy tuto absurdní situaci okomentoval slovy: „Instalace basketbalového koše na střeše odráží lidské úsilí o překonávání vlastních hranic.“
Koš od Mileny Dopitové aktuálně nikde v prostoru k vidění není. Původní objekt má ve svém vlastnictví sama autorka, přičemž existují dva exempláře v různých velikostech. Aktuálně s nimi zatím žádné další plány nemá.
BIO
Milena Dopitová je světově ceněná umělkyně pracuje s různými médii, od fotografie přes textil až po velké kovové objekty, ráda používá běžné předměty, které dává do nového kontextu. Podílela se na aktivitách skupiny Pondělí, v roce 1994 absolvovala AVU u Milana Knížáka a od roku 2015 tamtéž vedla Ateliér intermediální tvorby.