MC Gey: Pohyb mi vrátil radost ze života. Už o věcech jenom nekecám

Ve svých textech často pracuješ s nadsázkou a ironií, za což si tě podle mě lidi dost pamatují. Někde jsi ale říkal, že někteří posluchači tvůj humor nechápou a pak se tě ptají, co máš proti tlustým lidem nebo tlustým holkám. Máš někdy potřebu to vysvětlovat, nebo je v tom necháváš?
Mám potřebu to vysvětlovat třeba posledních pět let. První deska, na které jsem začal pracovat právě třeba s tím urážením lidí a vysmíváním se někomu za to, že má tlustou přítelkyni, vznikla před deseti lety. To byl RλP-LIFE. Desku jsem dělal čistě pro rapovou komunitu, kde byl ten humor známý. V rapu se používají punchlines, což jsou štiplavé urážky, které jsou často brané jako taková sportovní disciplína. V momentě, kdy si toho začali všímat lidi mimo rap, a za poslední roky se navíc začalo víc dbát o duševní zdraví a bojovat proti body shamingu, se ty narážky začaly vytrhávat z kontextu. Nikdy nebylo cílem vysmívat se tlustým lidem. Já jsem se vysmíval těm soupeřům, ne těm holkám.
Teď, když už mám děti, mám potřebu to vysvětlovat mnohem víc. Ptají se mě na to maminky spolužáků mých dětí, které ty písničky slyší poprvé. Já se pak cítím strašně blbě. Zároveň ty desky mám hrozně rád. Na koncertech už poslední dva roky mladým lidem říkám, že nesnáším šikanu a ať se nikomu nevysmívají za to, jak kdo vypadá. Ty texty teď paradoxně můžu využít jako nástroj osvěty. Nechci, aby moji synové pouštěli tyhle písničky holkám s cílem se jim smát.

„

Z ničeho nic jsem přestal být každý den smutný. Došlo mi, že to, co jsem považoval za lehkou depresi, byly ve skutečnosti každodenní minikocovinky.

Teď jsi ale sám prošel docela velkou fyzickou proměnou. Co se u tebe zlomilo, že ses rozhodl začít sportovat?
Ten moment přicházel vlastně už od mých 16 let. Na základce jsem hodně sportoval – hrál jsem fotbal, hokejbal, dělal judo, plaval. Sám jsem tehdy trénoval salta a přemety, protože jsem poslouchal Lunetic. Furt jsme někde běhali, jezdili na kole a od malička jsem byl přírodně vyrýsovaný. Jenže v 16 jsem šel na střední. Nebydlel jsem na intru, takže jsem mohl pít pivo a vracet se domů, kdy jsem chtěl. Od té doby jsem pil v podstatě na denní bázi. V mladším věku to tělo zvládá líp, ale mně během toho jednoho roku najednou zmizelo to vyrýsované břicho. Pivo a cigára byly moje guilty pleasures. 
Bylo to celoživotní popíjení piva, kouření cigaret a opakované pokusy přestat, které vždycky trvaly jen chvilku. Říkal jsem si: „Tak po Novém roce, až se narodí první dítě...“ Pak najednou byly čtyři a já furt nepřestal. Od covidu jsem si navíc začal kupovat pivo domů, což mi dřív přišlo trapné, když měl někdo basu piv doma a chlemtal si. Odjel jsem každý druhý víkend na koncert, tam jsem se ožral, zarepoval a vrátil se domů unavený a odpočatý až ve středu. A do toho děti, práce, vstávání, spánek. Dlouho jsem věděl, že to takhle nejde, ale neměl jsem sílu s tím něco dělat. Jediný můj pohyb byl, že jsem chodil denně na hodinu a půl s kočárkem. 

Při mé výšce 180 centimetrů jsem před dvěma lety zjistil, že mám skoro 100 kilo a že jsem fakt napuchlý. Viděl jsem to spíš na fotkách než v zrcadle. Mozek si v zrcadle dokáže spoustu věcí přibarvit, aby to vypadalo líp, ale na fotce to vidíš reálně. Říkal jsem si: „Ty vole, já mám fakt tváře jak nějakej sysel.“ XXL triko v místě břicha odstávalo a na pinďoura jsem si viděl, jenom když mi stál. Vánoce 2024 ale přišel moment, kdy jsem si řekl, že už to takhle dál nejde. Necítil jsem se dobře fyzicky ani psychicky a rozhodl jsem se, že s tím začnu něco dělat. 

Pivo jsi prostě utnul ze dne na den?
Přestal jsem pít denně a začal jsem rychleji chodit. S kočárkem jsem zrychlil chůzi a naučil se trochu základně dýchat. Během měsíce, co jsem nepil pivo, ze mě odteklo asi 8 kilo. A hlavně mi to pivo ani nechybělo, protože jsem viděl, že ta změna funguje. Z ničeho nic jsem přestal být každý den smutný. Došlo mi, že to, co jsem považoval za lehkou depresi, byly ve skutečnosti každodenní minikocovinky. Pak už jsem nechodil jen s kočárkem, ale začal jsem chodit sám a během půl roku jsem shodil asi patnáct kilo. 

Jenom tím, žes přestal pít a začal chodit? 
Začalo mě to fakt strašně bavit. Na nějaké party si občas jednou za měsíc normální pivo dám, nezakázal jsem si ho úplně. Ale moje tělo si zvyklo, že bez něj je to lepší. Pak jsem začal experimentovat s běháním. Jenže mě hned bolelo koleno. Tak jsem začal studovat, jak správně běhat, dýchat a cvičit. Zapojil jsem do toho cvičení doma na podložce – série cviků s vlastní vahou, kliky, plank, cviky na břicho. Poprvé od svých 14 let jsem viděl, že můžu mít nějaký tvar prsních svalů nebo břišáků. Teď jsem si koupil činky, mám lavici a takové to kolečko, jak ho držíš oběma rukama a napínáš se. 

„

Kreslení mi chybí, ale se čtyřmi dětmi jsme rádi, když dělám aspoň muziku. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem namaloval strašně málo pláten.

Cítíš se díky tomu psychicky silnější, když víš, co všechno tvoje tělo zvládne?  
Určitě. S tím, jak jsem přestal pít pivo, jsem se naučil i mluvit o věcech, říkat hned, co mě sere, a netrucovat dva dny. Naučil jsem se rychleji dělat rozhodnutí. Už dva roky jsem chtěl třeba natřít zdi u bazénu, tak jsem si prostě objednal barvy a udělal to. Už o věcech jenom nekecám. Samozřejmě jsou věci, se kterými pořád bojuju, jako je vznětlivost, to se pořád učím ovládat. Pomáhá mi práce s dýcháním, běhání a taky jsem trochu studoval seberozvoj a psychiku člověka – jaké máme zajeté vzorce z dětství a jak s nimi pracovat. Ale nechci, aby to působilo nějak ezo. Prostě jsem se o to v tomto období zajímal.

Když se vrátíme k té chůzi, dokázal bys odhadnout, kolik kilometrů jsi za ten rok a půl aktivně nachodil? 
To bych dokázal. Měl jsem stejnou rutinu, nachodil jsem deset kilometrů denně. Chodil jsem hodinu a půl rychlejší chůzí každý den. Nepočítám kroky, které jsem udělal přes den mimo to.

Počkej, to musím spočítat. To je za rok a půl přes 5400 kilometrů. To je skoro, jako bys došel pěšky do Portugalska a zpět. A co ti při tom běhání nebo chůzi hraje v uších? Máš tam třeba Eminema?
Ne, nemůžu poslouchat hudbu, protože se držím jejího tempa a rozhodilo by mi to to dýchání. Musel bych poslouchat něco, co má přesně stejné BPM jako moje tempo, možná by byla dobrá nějaká taneční hudba. Takže při tom poslouchám podcasty. 

Bavíte se o cvičení v labelu Ty Nikdy? Rozebíráte to?
O tom se moc nebavíme, spíš to vidíš na Instagramu. Já to tam ale nedávám, protože to beru jako svoje osobní vítězství a radši se chlubím muzikou. Já z toho mám strašnou radost sám pro sebe. Je to pro mě pořád nová věc. Z labelu vím, že pár kluků cvičí. Tenhle zdravý styl, zdravá strava a psychické zdraví jsou teď hodně v módě. Možná to vyrostlo od covidu.
Mladí dneska obecně moc nekalí, což je dobře. Já ale nelituju, že jsem zažil kalby. Díky tomu jsem potkal spoustu lidí. I svoji ženu. Ale jsem rád, že jsem to dokázal včas zlomit. Když už mi táhlo na 40, měli jsme doma čtyři děti a já pil pivo o samotě, kouřil a kochal se hvězdami. Jednou jsem se takhle po pár pivech podíval, zaklonil hlavu, začal couvat a spadl pozadu na nějaký nábytek. To mi přišlo hrozně trapné, styděl jsem se před sebou. Teď mám trojitou radost: nejsem závislý na alkoholu, zhubnul jsem a ještě cvičením to tělo nějak tvaruju. Už se zase budu po letech líbit své ženě a nemusím se stydět před dětmi, že mám pupek.

Cítíš tu změnu kondice i během koncertů? 
Jo, určitě. Já to sice zvládal docela udýchat i předtím, ale teď se cítím celkově lehčí, úplně plný života, jako by mnou proudila energie. Před 8 měsíci jsem navíc přestal i kouřit. Řekl jsem si, že když jsem zvládl ten chlast a hubnutí, tak proč bych nezvládl kouření, se kterým jsem chtěl přestat milionkrát. Zvládl jsem bez toho teď i fesťáky, což je další radost. 

Tvoje deska O tatínkovi, který usnul, získala cenu Anděl. Prý ji poslouchají i lidi, co rap vůbec nemusí, protože je krásně lidská a upřímná. Málokdo přitom ví, že sis k ní složil úplně celou hudbu sám. Teď máš navíc na Instagramu ten nový projekt Otec a synth, kde skládáš nové věci a hraješ si se synťáky. Je to pro tebe hlavně ventil, kde si můžeš hrát čistě s muzikou bez textů, nebo jak to vzniklo? 
Vzniklo to tak, že mi při dělání hudby zbyla spousta beatů a na tom profilu chci ukázat, že umím dělat i jiné beaty než ty, do kterých rapuju. Bral jsem to i jako bič na sebe, abych ty věci oprášil a začal zase dělat hudbu, protože po desce O tatínkovi, který usnul jsem měl skoro tříletou pauzu. Byl jsem z té desky úplně vysátý a neměl vůbec chuť tvořit. Před rokem a půl jsem si začal uklízet v životě a s tím se mi vrátila i chuť dělat hudbu. Ten profil beru jako motivaci, abych dělal něco navíc.

Takže už pomalu makáš na nové desce?
Jo, jo.

Máš nějaký svůj rým, který máš ze své tvorby úplně nejraději?
„Nešaháš mi ani po kotníky. Mý péro sahá na chodník ty kriple z píči.“ (smích) Asi mám spoustu rýmů rád. Mám rád všechny rýmy, které použiju.

Víš, co mám ráda já? Mně občas v hlavě vyskočí ten tvůj rým: „Jedenáct piv, Cobra 11…“
„Lidi z Cobry jedenáct mi vzali jedenáct bodů za mých jedenáct piv.“ To je právě z desek RλP-LIFE. Mimo to, že tam je v každé písničce jedna narážka na tlustou holku, což jsem si dal tehdy jako podmínku, je tam spousta takových sloganovitých hlášek, které zlidověly. Na koncertech je hrozně vidět, jak to ty lidi umí. Za poslední rok se na to nabalilo čím dál víc mladých, třeba patnáctiletých lidí. Jim bylo pět let, když ty desky vyšly. Objevili mě díky Tatínkovi, přes něj našli ty staré věci a teď chodí na koncerty. Chodí za mnou se podepsat a říkají mi, že jim ta deska dodala sílu, když to měli třeba složité s tátou a tak. To jsou věci, o kterých nepřemýšlíš, když to píšeš. Já tu desku psal primárně pro svoje kluky, pro mě, pro rodinu a myslel jsem si, že to lidi zvenku nebude vůbec zajímat, že si řeknou, proč tam brečím. A ona přitom dopadla úplně jinak… Mám z toho velkou radost, vlastně mi zachránila taky život. 

Chtěla bych ještě rozebrat tvůj vztah k vizuálnímu umění. Vystudoval jsi grafiku a ilustraci, desky si kreslíš sám. Myslíš, že tě v tom hodně ovlivnil tvůj děda, malíř Bedřich Novotný? 
Určitě. Děda nás s bráchou vedl ke kreslení od dětství, chodili jsme na zušku a osahali si všechno od sochařství přes linoryt až po malbu. To rozhodlo o výběru střední školy v Jihlavě, což byl grafický design a ilustrace. Potom jsem dělal vysokou na FAVU v Brně. Původně jsem se hlásil na malbu k Mainerovi, ale vezl jsem tam složku se všemi věcmi z grafiky. Mainer mi tehdy řekl, že by mě na malbu vzal, ale jestli by mi nevadilo jít na grafický design, aby mohl na malbu vzít někoho, kdo čistě jen maluje. Já na grafický design původně chtěl, jen jsem se bál, že mě nevezmou, protože se tam hlásilo 90 lidí a brali tři, zatímco na malbu se hlásilo třicet. Takže jsem se nakonec dostal tam, kam jsem chtěl.

Pamatuješ si, jak jste chodívali k dědovi do ateliéru? Vím, že vám doma visí spousta jeho obrazů.
Pamatuju. Byly tam rozmalované obrazy, skici, rozdělané sochy a jeho kamarádi. V té době se kouřilo všude, takže tě měl na klíně nějaký chlap a kouřil ti rovnou do ksichtu. Pro nás to ale bylo spíš takové dobrodružství. Když jsem pak jezdil ze střední z Jihlavy do Pardubic, moje první cesta vedla vždycky k dědovi do ateliéru. Měl pro mě pokaždé přichystané stejné menu: čtyři rohlíky a pochoutkový salát. 

Věnuješ se teď kreslení i mimo obaly vlastních desek? Vím, že jsi dřív dělal skejty nebo boty.
Hodně jsem kreslil v práci, ale to byly zakázky. Sám pro sebe si teď moc nekreslím, ale často na to myslím. Chceme se ženou rozjet brand oblečení s mými ilustracemi a chtěl bych kreslit víc motivů jen tak do deníků a sešitů. Kreslení mi chybí, ale se čtyřmi dětmi jsme rádi, když dělám aspoň muziku. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem namaloval strašně málo pláten.

Namaloval jsi Guernicu.
Jo, jo. Geynicu. Kdysi jsem dělal pro svého šéfa, Trávu z reklamky X Production, kde jsem pracoval, obraz Geynica (parodie na Picassovu Guernicu). Sháněl jsem od něj dvacet let starý vinyl od skupiny Naše věc, který nešel sehnat. On mi ho dal s tím, že nechce peníze, ale obraz. Ten jsem mu dal sice až za tři roky, ale díky tomu jsem pak začal pracovat v té reklamce. 

Už je to nějaký čas, co jsi přestal chodit do práce. Máš teď na hudbu a rodinu tolik času, kolik sis sliboval? 
V té agentuře jsem pořád zaměstnaný. Nechtěl jsem dávat výpověď, abych se měl kam vrátit, až mi muzika nebude vydělávat. Můj druhý šéf, Dub, je bývalý člen Naší věci, takže to chápe. V momentě, kdy mi hudba začala vydělávat víc než práce a doma byly čtyři děti, viděl jsem, jak jsme se ženou strhaní. Řekl jsem si, že chci být co nejvíc doma. 
Jenže jsem zjistil, jak těžké je pracovat s volným časem. Máš tolik možností, že místo hudby dělám dřevo na zahradě, uklízím, jdu si zaběhat nebo montuju dětský domek na zahradě. Je paradoxně těžké mít jen volný čas, protože je v něm pořád spousta věcí na řešení. Teď už neřeším čas, ale chuť. Když jsem čas neměl, měl jsem spoustu chuti a využíval každý moment.

Promítne se tenhle tvůj nový životní styl do textů na nové desce? Dočkáme se třeba tracku o běhání? 
Pro mě je to moje tajná věc, se kterou se nechci vychloubat a dělat z toho motivační věci. Teď o tom sice dělám rozhovor, ale to je kvůli tobě. (smích) Nebaví mě rapovat: „Běhej a budeš šťastnější,“ i když vím, že minimálně u té chůze by měl každý začít – jít se na hoďku projít nebo jít pěšky z práce. Sport tam tedy vyloženě jmenovat nebudu, ale určitě se tam odrazí moje nastavení za poslední rok a půl. Moje nová deska bude celá v mé vlastní produkci, nechci vůbec napodobovat Tatínka a pokračovat v tom. To byla výjimečná věc.
A ještě dřív, pravděpodobně tenhle rok, vyjde deska s Krudanzem. Nebude to ale RλP-LIFE. Krudanze dělal beaty na cestách na koncerty přímo v autě na místě spolujezdce. Já do toho teď píšu texty. Pravděpodobný název je Příběhy o tom, jak jsme nešukali. Oba jsme zadaní, jezdíme na koncerty a lidi si představují, že život interpretů je hrozná divočina – že ležíš na hotelu, holky tě krmí hroznama a mezitím počítáš peníze. Chci lidi pobavit našimi nudnými a reálnými příběhy z cest.

Vyhráls Anděla, máš krásnou rodinu, cítíš se teď líp než kdy jindy. Máš před sebou ještě nějakou další metu, které bys chtěl dosáhnout? Třeba půlmaraton nebo to studio na zahradě, jak sis chtěl postavit?
Studio už stavět nebudu. Zjistil jsem, že je lepší se uskromnit a užít si to, co mám. Chtěl jsem si kupovat i další synťáky, ale vykašlal jsem se na to. Na půlmaraton jsem myslel, ale není to úplně cíl. Moje největší další meta je naučit se být víc v klidu. Naučit se pracovat se sebou v momentě, kdy děcka dělají bordel, je tu hluk a všichni křičí, abych nezačal křičet taky. Když jim říkáš něco podesáté, oni se ti smějou a jeden čůrá druhému na hlavu, je to náročné. Pak začneš křičet a večer je ti to líto. Takže můj cíl je mít víc v pohodě domácnost. 

Fotky ve článku: Evár / Eva Rakušanová

Více rozhovoru o sportu a umění najdete TADY.