Z bývalého závodního lyžaře Maria Dilitze se stal umělec známý svou precizní řemeslnou prací. V jeho ateliéru v rakouském Axams vznikají realisticky ztvárněné postavy. Těžiště jeho práce nicméně nespočívá v pouhém zobrazování skutečnosti. Do nitra svých soch vkládá existenciální otázky. Na první pohled zřejmá snaha o vnější krásu jeho soch je v protikladu s nastolenými tématy. Jeho všudypřítomnými náměty je například ochrana a obrana, moc a bezmoc či zranitelnost.
Rakušan Mario Dilitz, narozený roku 1973 v Innsbrucku, se kdysi účastnil mistrovství Evropy a Světového poháru ve freestyle lyžování. Kvůli zranění se ale rozhodl zcela změnit svou disciplínu, vyučil se dřevosochařem na technické škole St. Ulrich ve Val Gardeně v Itálii, navštěvoval také letní akademii v Salcburku a poté pracoval v několika dílnách. Od roku 2004 působí jako umělec na volné noze. V současnosti má za sebou již samostatné výstavy ve Francii, Belgii, Velké Británii, Španělsku, Švýcarsku nebo USA.
Dilitz je figuralista. Lidské postavy v životní i nadživotní velikosti vytváří ze dřeva nebo bronzu. Na těch bronzových spolupracuje se slévárnou v Itálii. Ke dřevu získal vztah už v dětství v otcově dílně, kde trávil velké množství času a kde se s ním naučil pracovat. Jeho otec se živil rukama, ornamentálním zdobením rámů obrazů či kostelních lavic a dalších dřevěných prvků. Umělcův kariérní obrat není proto tak překvapivý, jak by se na první pohled mohlo zdát. „Dřevo pro mě znamená domov,“ přiznává umělec.
Svá díla vytváří v malých sériích, kdy každý kus je jedinečný. Pracuje s různými druhy dřeva, přičemž každá z jeho jemných zaoblených soch je vytvořena z vysoce kvalitního materiálu. Jednotlivé díly k sobě slepuje pro něj příznačným červeným lepidlem. Z dřevěného bloku pak vyřezává a vysvobozuje výslednou postavu. Právě díky zabarvení lepidla jsou po dokončení figur jednotlivé spoje zvenčí viditelné. I to je jeden ze znaků, který bezpečně charakterizuje Dilitzovo unikátní dílo. Na výsledných sochách nechává viditelné i různé defekty ve dřevě, který přidávají soše na individualismu.
.gif)
Nicméně sám umělec přiznává, že mimo přirozené výchylky dřeva touží po estetické kráse a dokonalosti svých soch. „Nechci dělat ošklivé věci,“ říká Dilitz a dodává, že podle něj lze „krásou dosáhnout hloubky.“ Právě tato touha po dokonalosti je často přičítána jeho předchozí lyžařské kariéře, se kterou se kvůli zranění rozloučil ve dvaceti pěti letech, ze které mu zůstala disciplína a preciznost. „Vždycky jsem tvrdě trénoval,“ potvrzuje a zdá se, že svou píli přenesl i do uměleckého řemesla.
I z toho důvodu je jeho technika a formální jazyk zcela klasický. Umělec zobrazuje zejména mladé dívky a chlapce. Modely pro jeho postavy jsou anonymní, často ale používá fyziognomii černochů, protože strávil dlouhou dobu v Africe. Na první pohled působí Dilitzova díla velmi klidně. Na rozdíl od dynamiky své předchozí profese zaujímají jeho postavy zcela statický postoj. Stojí vzpřímeně v prostoru s oběma nohama pevně na zemi bez náznaku jakéhokoliv pohybu. Figury jsou určeny zejména pro čelní pohled a na pozorovatele se dívají bez výrazu, aniž by jejich tvář naznačovala jakoukoliv emoci.
Dynamika a neklid se však skrývají uvnitř jeho děl. Dalo by se říct, že estetická krása jeho soch přímo kontrastuje s jejich obsahem. Postavy i přes svůj rezervovaný postoj k divákovi působí křehce a zranitelně a jejich nevinnost má v divákovi probudit emoce. Tento rozpor mezi viditelným a cítěným, krásným a znepokojivým, stojí i za rozporuplnými reakcemi diváků, kteří jsou díly často stejnou měrou dojímáni jako zneklidňováni. „Své sochy vnímám jako určitý druh projekční plochy pro diváka, možná dokonce jako zrcadlo. Proto se u svých soch snažím dosáhnout co nejneutrálnějšího výrazu tváře. Když se divák zabývá uměleckým dílem, interpretuje ho ze svého vlastního, aktuálního emocionálního a intelektuálního hlediska, a to se tak stává jeho vlastním dílem.“
Odkaz na zranitelnost jedince i společnosti pak reflektují jakési atributy jednotlivých postav, které jsou nedílnou součástí umělcova vyjádření. Ne náhodou připomínají atributy soch svatých. Jde například o postavu Kouzelníka – chlapce v klobouku s plyšovým králíkem v rukách. Chlapce držícího za zády žraloka tak, jako by to byl surf, nebo dívku s polštářem se zavřenýma očima. Umělec vytvořil také několik variant malého chlapce s příliš velkými boxerskými rukavicemi nebo dívku skrývající své tělo rukama ve velkých pracovních rukavicích. Ani tyto symboly Mario Dilitz neinterpretuje a vše nechává na divákovi. Snaží se vyvolat otázky, na které ale nenabízí odpověď.
Oslovila vás tvorba Maria Dilitze? Možná oceníte také dílo italského sochaře Willyho Verginera.
