Sportovní utkání patří k největším diváckým atrakcím současnosti. Miliony lidí sledují zápasy doma u televize nebo online, a vysílací práva představují nemalou součást rozpočtů sportovních klubů a svazů, zejména v zahraničí. Pro sezónu 2024/2025 se však i v českém fotbale podařilo prodat práva k vysílání první a druhé nejvyšší soutěže společnosti O2 TV za rekordních 430 milionů Kč ročně. Příjem za tato práva se tak téměř ztrojnásobil, když předchůdce, společnost Pragosport, zaplatila Ligové fotbalové asociaci za tato práva jen 150 milionů ročně. Ale komu vlastně patří právo rozhodnout, kdo bude fotbalový či hokejový zápas vysílat? A je sportovní utkání vůbec autorské dílo?
Sportovní utkání není umělecké dílo
Ačkoli by s tímto závěrem možná někteří klíčoví hráči nesouhlasili, podle Evropského soudního dvora sportovní utkání nelze považovat za duševní výtvor, který by bylo možno považovat za autorské dílo. To platí obzvláště pro sportovní zápasy podléhající pravidlům hry, která dle názoru soudu neponechávají žádný prostor pro tvůrčí svobodu ve smyslu autorského práva.
„
Na první pohled sledujeme jen sport – gól, branku nebo koš. Ve skutečnosti se ale na obrazovce odehrává i příběh práv a licencí.
Jinak by tomu ale mohlo být například u krasobruslení, kde je vedle vlastního sportovního výkonu značně důležitý estetický dojem a není proto vyloučeno, že půjde o umělecký výkon, resp. o umělecké (choreografické) dílo.
Kdo rozhoduje o přenosech?
Když tedy samotný zápas není chráněn autorským právem, na čem je postaven byznys s vysílacími právy?
Hlavní roli hraje pořadatel utkání nebo soutěže, kterým bude v České republice v naprosté většině případů sportovní svaz. Konkrétně u fotbalu je to Ligová fotbalová asociace, na kterou bylo fotbalovým svazem (Fotbalovou asociací ČR) převedeno právo rozhodnout, kdo smí zápas natáčet a vysílat a za jakých podmínek. V praxi se tato práva označují jako „marketingová“ a na základě smluv jsou poskytována nejčastěji televizním stanicím nebo streamovacím platformám.
Je třeba také doplnit, že ačkoli samotný sportovní zápas není, jak bylo výše popsáno, autorským dílem, mohou být ve vysílání zachycena jiná autorská díla jako například hymna soutěže, zahajovací videosekvence, nejrůznější grafické prvky nebo sestřihy nejvýznamnějších okamžiků dřívějších utkání typické pro finálová utkání.
Přece jen ochrana dle autorského zákona
Podle české odborné literatury není ani televizní přenos, ať už se jedná o přímý přenos nebo záznam, z běžného sportovního utkání autorským (audiovizuálním) dílem.

Audiovizuálním dílem totiž není každé zachycení skutečnosti filmovou, televizní či jinou audiovizuální technikou. Může jít jen o „rutinně mechanické reportážní zachycení např. sportovních utkání apod., které obvykle postrádají jedinečné tvůrčí umělecké ztvárnění.“
Můžeme souhlasit s tím, že zachycení sportovního utkání prostřednictvím autonomních kamer postrádá znaky autorského díla, neboť se nejedná o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti člověka, jak vyžaduje zákon. Nicméně u významných sportovních událostí se na výrobě přenosu podílí celá řada lidí, jejichž činnost je často velmi nápaditá a jedinečná jako například kreativní režie, záběry, střih nebo komentář. A dle mého názoru už vůbec nemusíme pochybovat o tom, že audiovizuálním (autorským) dílem jsou sestřihy nejkrásnějších sportovních okamžiků, které jsou často užívány jako zahajovací znělky vrcholných sportovních událostí.
Přijmeme-li závěr, že zachycené sportovní utkání zákon nechrání jako autorské dílo, ponechává jim, resp. jejich tvůrcům, ochranu z titulu práv výrobce zvukově obrazových záznamů. Úpravu těchto práv zpravidla najdete ve smlouvách mezi zúčastněnými stranami, tedy sportovním svazem na straně jedné a televizní či streamovací společností na straně druhé.
Záznamy ze stadionu: co návštěvník smí a nesmí
Četli jste někdy návštěvní řád? Návštěvní řády českých sportovních arén jasně vymezují, jaká práva mají fanoušci ve vztahu k pořizování a užívání záznamů z utkání.
.jpg)
Cílem pořadatele je, aby každý, kdo vstoupí na stadion, automaticky souhlasil s tím, že jeho obraz či podobizna mohou být zachyceny v rámci televizního přenosu, fotografií nebo jiných záznamů, a následně použity nejen pro zpravodajství, ale i pro komerční a propagační účely pořadatele či jeho partnerů. To vše bez nároku na odměnu. Do jaké míry úspěšně tak lze sjednat v návštěvním řádu ponechme teď stranou.
Naopak návštěvníci mají obvykle přísná omezení ohledně pořizování vlastních záznamů. Fotografování a filmování pro komerční účely je bez předchozího souhlasu pořadatele (kupříkladu formou akreditace) zakázáno. V návaznosti na to bývá zakazováno i vnášení profesionálních kamer, fotoaparátů a dalších přístrojů pro profesionální zaznamenání zvuku či obrazu. Vedle komerčního využití může být výslovně zakázáno také užití záznamů pro účely jakékoli formy sázení či hazardních her.
Sportovní pořadatelé ale samozřejmě divákům nezakazují, a byli by tak sami proti sobě, pořizovat běžné fanouškovské fotky či krátká videa na telefon pro osobní potřebu, což je i sdílení na soukromých profilech na sociálních sítích.
Závěr
Na první pohled sledujeme jen sport – gól, branku nebo koš. Ve skutečnosti se ale na obrazovce odehrává i příběh práv a licencí. Ačkoli sportovní utkání dle všeho autorským dílem není, televizní přenos už audiovizuálním dílem být může. A i kdyby nebyl, zákon poskytuje ochranu jeho výrobci. Pro fanoušky to znamená, že utkání uvidí jen oficiální cestou a pokud se vydají na stadion či do haly, ani oni sami si profesionální záznamy pořizovat nemohou.
>>> Rubrika Paragraf je seriál článků, které nabízí užitečné právní rady v oblasti umění a sportu, pomáhá zlepšit povědomí o právních aspektech těchto disciplín.

