Clotilde Chiménez: každý boxer nemusí být macho

Clotilde Chiménez: každý boxer nemusí být macho

Sdílet článek

Když Clotilde Jiménez popisuje svou uměleckou praxi jako záležitost nutnosti, nemluví zdaleka jen o nutkavé potřebě tvořit. Vše, co souvisí s jeho tvorbou, od expresivního využití koláže po témata, na která se zaměřuje, dokonce i po samotné odhodlání věnovat se umění – vzniklo proto, že podle vlastních slov zkrátka neměl jinou možnost.

 

Clotilde Jimenez, Bez názvu (růžové rukavice),  2016. Zdroj: Apogee Journal

Co bylo po ruce

„Vyrůstal jsem ve Filadelfii, v oblasti s nízkými příjmy, kde byly velmi špatné školy. Když jsem měl nastoupit, máma nedaleko objevila novou školu architektury a designu, kde otevřeli program pro ohroženou mládež. Řekla mi tehdy, že v té škole vidí jedinou možnost, abys neskončil jako všichni ostatní. Tak jsem se přihlásil.“ Jiménez v působivých sochách a kolážích spojuje vize boxerů a kulturistů, rodiny a tělesnosti, queer a barvy pleti. Nyní žije v Mexico City a nedávno uzavřel svou debutovou samostatnou výstavu v chicagské galerii Mariane Ibrahim Gallery s názvem "The Contest". Šlo o jeho první samostatnou výstavou od výstavy v Jacob Lawrence Gallery v Seattlu v roce 2018. 

Stejně jako vnímá Jiménez svůj vstup do výtvarného umění jako otázku nutnosti, byl v jeho případě prý nutností určen i výběr médií. Na střední škole se soustředil hlavně na kresbu: „Všichni přece máme přístup ke kusu papíru a tužce,“ konstatuje. Když pokračoval ve vysokoškolském studiu umění, často neúnosné náklady na určité materiály nadále určovaly jeho praxi i osobní filozofii. Když zjistil, že mu docházejí zdroje, musel opět inovovat, co bylo po ruce: „Byl jsem na mizině a snažil jsem se něco namalovat, ale došla mi červená barva a nemohl jsem si dovolit další tubu, měl jsem ale kolem sebe hromadu časopisů, takže jsem v jednom z nich našel červenou plochu, vytrhl ji a nalepil. Kdybych během výtvarné školy vytrhl červený papír a přiložil ho k obrazu, určitě by se mě ptali na Clementa Greenberga, jenže já jsem byl prostě jen na mizině,“ směje se.

Clotilde Jimenez, Póza č. 6, 2020. Zdroj: Elephant, vlastnictví umělce a Mariane Ibrahim


Koláž rodinných emocí

Paradoxně díky nepřízni osudu vyjevila koláž Jiménezovi úplně nový svět výrazových možností. Po počátečních pokusech s kombinací barev a výstřižků z časopisů začal do své tvorby zapojovat materiály jako hedvábný papír, papírové utěrky, smirkový papír, ubrusy, matrace, a dokonce i oblečení, které si často nosil domů ze zaměstnání, kde pracoval jako skladník pro značku American Apparel.

Clotilde Jiménez sa narodil v Honolulu a nyní žije a pracuje v Mexiku. Byl vychováván portorickou matkou v chudé čtvrti na severu Filadelfie, kde byl prostředním dítětem ze tří. Jeho otec, amatérský boxer, opustil rodinu, když bylo Clotildemu pět. Dospívání pak bylo poznačeno neustálým zkoumáním okolí, a zejména aspektů, které určovaly jeho každodenní život (socioekonomický původ a barva pleti). Bylo mu divné, že se máloco z jeho žité reality odráželo v mainstreamových médiích, která konzumoval. Velmi brzy tak prý pocítil potřebu zpochybnit, co se od něj jako od afroamerického mladíka očekávalo. 

Clotilde Jimenez, Póza č. 5, 2020. Zdroj: Elephant, vlastnictví umělce a Mariane Ibrahim

Clotilde Jimenez, Póza č. 4, 2020. Zdroj: Artnet, vlastnictví umělce a Mariane Ibrahim.

Jiménezova tvorba evidentně výrazně reaguje na umělcovo rodinné zázemí. Svou tvorbou se pokouší rozkrýt mnohovrstevnaté a složité problémy, které jsou v psychice lidstva zakořeněny již po dlouhá staletí (ustálené představy o rase či třídě).

V posledních několika letech Jiménez do své praxe začlenil zkoumání pojmů gender, sexualita a mužství především v souvislosti s otevřeným přiznáním vlastní bisexuality. Jeho nejnovější série Pose a The Contest vystavené v chicagské galerii Mariane Ibrahim v roce 2020 se týkají právě umělcova vlastního průsečíku mezi maskulinitou a sexualitou. 

Smíření s otcem

Jiménez zde čerpá ze vzpomínek na vlastní amatérskou boxerskou minulost. Ve třinácti letech ho prý v tom, aby se boxu věnoval, podpořil jeho otec, jelikož se tento sport v jeho rodině pěstoval po generace. Clotilde popisuje svá díla na toto téma jako „otevřený dopis otci“, v němž se mu vyznává ze svého vlastního pojetí maskulinity a tělesnosti.

Nutnost ztvárnit vlastní prožitou zkušenost vedla Jiméneze k vytvoření bronzových bust a zrcadlových atletů. Pózující, zkroucená černošská těla jsou na jeho kolážích poskládána z vystřihovánek a dřevěného uhlí, jejich zářivá pozadí jsou vytvořena z látky; bronzové sochy mají boxerské pokrývky hlavy.

Clotilde Jimenez v expozici své výstavy v Mariane Ibrahim gallery, Oranžový boxer, 2020. Zdroj: Artnet, vlastnictví umělce a Mariane Ibrahim 

Výstava odrážela dětství strávené ve filadelfských tělocvičnách, ale byla také oživením spojení mezi Jiménezem a jeho otcem, dlouholetým boxerem a kulturistou, s nímž se Jiménez znovu spojil. V době, kdy vymýšlel koncept výstavy, začal znovu boxovat nejprve během svého magisterského studia na Slade School of Art v Londýně a poté se svým otcem ve Filadelfii. „V určitém okamžiku života chce každý bojovat se svým otcem," žertuje. A přestože boxerské zápasy s otcem byly mučivé, byly prý zároveň také katarzní, a to jak pro smíření, které poskytly, tak i pro poznání, že se rodinná tradice spolu s kulturistikou může s queer identitou nečekaně překrývat.

Clotilde Jimenez, Póza č. 7, 2020. Zdroj: Artnet, vlastnictví umělce a Mariane Ibrahim

Clotilde Jimenez, Soutěž. Zdroj: America Latina, ve vlastnictví umělce a Mariane Ibrahim

 

Sdílet článek

Publikováno 22.01.2023

Napište nám do redakce

Líbil se vám článek? Chcete se na něco zeptat? Poslat vzkaz do redakce? Jsme rádi za každý názor.

Více z kategorie Umělci